Příspěvek pro sborník k 25. výročí ČBA, 2017
Také jste si toho všimli? V politické a hodně i v ekonomické diskusi opět nastala situace, kterou dobře ilustruje tzv. teorie informačních (názorových) a reputačních kaskád, tedy situace, kdy jedinci i celé instituce přebírají všeobecně prezentované a uznávané názory, které již artikuloval někdo před nimi. Je docela dobře možné, že u mnohých se tak děje na základě úvahy, že pokud někdo prezentuje jiný názor, než je ten převládající, dostává se do rizika, že o něm bude neblaze smýšleno a vyloučí se tak z okruhu odborníků. Myslet si co se očekává a co se nosí je tudíž pohodlnější a bezpečnější, nechci-li vypadnout z klubu. Sám obsah mainstreamového názoru se jakoby dostává na vedlejší kolej, všichni raději říkají totéž a ti, kteří se chtějí prosadit vlastním názorem mají těžký život kverulanta. Jakoby bylo lhostejné, zda je tento mainstreamový názor fundovaný či nikoliv, tendenční či vyvážený, racionální či iracionální.
Bankovnictví se dostalo v posledních letech do hledáčku politiků, komentátorů i expertů analytiků. Jakkoliv má finanční sektor, resp. jeho část (nikoliv u nás) lví podíl na poslední finanční a následně ekonomické krizi, není zdaleka jediným viníkem. Přesto, čteme-li analýzy příčin krize z dílny nejrůznějších autorů a institucí, nebo čteme-li důvodové zprávy, připojené k návrhům četných regulatorních iniciativ z posledních let, mohli bychom podlehnout dojmu, že jiného viníka než finančního sektoru a zejména bank není. Jakoby nebylo důležité, v jakém prostředí banky podnikají, ať už se jedná o kvalitu regulatorního prostředí, administrativy či vládních politik. Regulace může být dobrá nebo špatná, efektivní či zbytnělá, více či méně dirigistická, více regulace neznamená regulaci lepší, problém nemusí být v jejím nastavení ale v jejím vymáhání apod. Administrativa může být více nebo méně výkonná. A stejně i vládní politiky mohou být dobré nebo špatné, prozíravé či krátkozraké, pragmatické či populistické, promyšlené či nedomyšlené. Na stávajících problémech mají vlády a jejich politiky také svůj velmi významný podíl a hledáme-li kořeny stávajících problémů, musíme upřít pozornost i tímto směrem.
Události poslední doby ostatně potvrdily platnost i dalších teoretických konceptů, třeba toho, podle kterého v krizi dochází k růstu vlivu státu a míry jeho ingerence do hospodářství. A časem nás zcela jistě bude čekat konstatování, že funguje i tzv. efekt západky, tj. že po odeznění krize se míra ingerence státu do ekonomiky nevrací na původní, předkrizovou úroveň, ale zůstává větší než před krizí. Podíváme-li se na to, jak bobtná konglomerát evropských nadnárodních institucí, jak vznikají instituce nové, jak nabývají nových kompetencí a jak se nafukuje objem legislativy a intenzita regulatorních zásahů, dostává se teorii empirického důkazu mimo pochybnost.
Ještě jednu věc nám teorie říká: pod tlakem očekávání rozhodné akce jsou přijímaná řešení ukvapená, nedokonalá a vznikají neefektivity. Skutečnost posledních let to potvrzuje: očekávání a tlaky ze strany veřejnosti (ať už si pod pojmem veřejnost představí kdokoliv cokoliv) jsou enormní – nejprve znechucení z bank, nyní únava ze sociálních dopadů rozpočtové konsolidace a absence dobrých ekonomických vyhlídek. A úměrně tomu je politika hyperaktivní, množí se politické výpady proti sektoru, kreativita nezná mezí a – to také – vytrácí se celkový obrázek.
Vlády, zejména v EU, jsou v posledních pěti letech neustále ve vleku událostí, musí improvizovat a za jejich rozhodnutími nestojí vyprecizované strategie a vize, natož naplňování volebních programů. Finanční krize zmutovala do krize ekonomické, následně do krize dluhové a nejčerstvěji opět zasáhla nepříznivě ekonomický růst a vede tak k nepřetržitému řetězení – a eskalování – nepříznivých situací: v tomto rozsahu se s takovými problémy politika v posledních dekádách nesetkávala. A rozhodnutí je třeba přijímat rychle – chybí však vize a už vůbec se pořádně nepočítá s tím, co to všechno bude stát a co to přinese.
Pro příklady není třeba chodit daleko, máme je v poslední době na očích téměř nepřetržitě.
Centralizací ke stabilitě – iluze nebo řešení?
Prvním příkladem je představa, že současné problémy bankovního sektoru v (některých) zemích EU vyřeší další sjednocování, resp. centralizace regulatorního a dohledového rámce EU (či EMU) či směřování k tzv. bankovní unii. Je to ovšem složitější.
Především je tu problém časového horizontu, protože se vymezuje řešení, jehož praktické uplatnění bude trvat nejspíše ještě dlouhou dobu: přitom problémy bank v některých zemích EU nepočkají a je třeba je řešit ihned. Za druhé, i kdyby toto řešení nastalo rychle, znamenalo by, že novému rámci je do vínku vkládána slabost a nestabilita nebo, chceme-li, kredibilita tohoto systému bude ovlivněna puncem nízké důvěry, jakou mají dnes ti nejslabší – to není dobrý start pro něco, co má obnovit stabilitu a důvěru v bankovní systémy oslabených zemí. Za třetí, je to návrh, který zůstává velmi politický a velmi vágní a musí být teprve náležitě dopracován. Přitom v detailu jeho rozpracování teprve nastanou skutečné problémy, což je nevyhnutelné, třeba proto, že jde o průlomový krok směrem k přeparkování nákladů na stabilizaci bankovních systémů z národní na nadnárodní úroveň. Tímto přeparkováním těchto nákladů o patro výše ovšem tyto náklady nezmizí, jejich břemeno tak jako tak ponesou – dříve či později – národní daňoví poplatníci a nejspíše na ně budou doplácet stabilnější ekonomiky vyššími úrokovými sazbami. Pozornost se ovšem zatím více soustřeďuje na možnost přeshraničního směrování prostředků rezervních fondů typu depozitních garančních schémat a na regulatorní usnadnění toku zdrojů uvnitř bankovních skupin mezi jejich členy – i to bude složité.
Jakkoliv by se mohlo zdát, že krátkodobou cestou je ponechání řešení potíží národních bankovních systémů na národní úrovni – a na trhu, je tato cesta také sporná, přesněji nereálná. V prvé řadě proto, že předlužené fiskály už nemají žádnou kapacitu se na konsolidaci bank podílet (tak jako v minulosti). Za druhé proto, že bilance některých bank v potížích tak jako tak velikostně přerostla kapacitu národních veřejných rozpočtů cokoliv řešit. A za třetí proto, že v propojeném finančním světě je realitou dominový efekt, který okamžitě přenáší infekci přes hranice a stahuje do propasti další subjekty. A je těžko představitelné tudíž i ponechání řešení na trhu samotném, které by vedlo mimo jiné k definitivní desintegraci společného trhu jehož příznivý potenciál snad nikdo nezpochybňuje.
Pro český bankovní sektor je téma bankovní unie hodně ošemetná záležitost. Máme kvalitní a výkonný národní bankovní sektor, který je však současně převážně vlastněn zahraničními subjekty. Chceme, aby ten sektor zůstal i nadále právě tak kvalitní jako je dnes, ale současně by bylo těžké vlastníkům bank vysvětlit, kdyby toto mělo být za cenu omezení jejich práva se svou investicí disponovat.
Naše banky samozřejmě velmi dobře vědí, že cokoliv se stane, nemělo by to vést k narušení finanční stability a důvěry v český bankovní sektor. Bez nich se nedá dobře podnikat a sloužit ekonomice. To je platforma, na níž se nepochybně shodneme jak s centrální bankou tak s vládou.
Riziko jako veřejný nepřítel č. 1?
Druhým příkladem je, jak je pojímáno v diskusích policymakerů riziko. Přístup k riziku je obecnější otázkou, která není, dokonce zdaleka ne, jen otázkou jak k riziku přistupuje regulace. Averze vůči riziku je obecný trend, ale je to také past – chceme-li riziko úředně potlačit, protože se bojíme následků, podporujeme morální hazard. Odpor k riziku jako takovému se tak sám stává rizikem.
Vypůjčíme si citát z tzv. Vickersovy zprávy britské Nezávislé komise pro bankovnictví, zveřejněné v září 2011, analyzující příčiny finanční krize a přinášející návrhy na strukturální změny v britském bankovnictví: „The risks inevitably associated with banking have to sit somewhere, and it should not be with taxpayers.“[1] Uvedený citát sice připouští, že riziko je inherentní součástí bankovního podnikání, nicméně indikuje záměr zasáhnout do struktury jeho nositelů a, jak se ze zprávy dále dozvídáme, chce také vyloučit jako jeho noitele nejen daňového poplatníka ale také klienty-střadatele.
Tato zdánlivě líbivá teze ovšem obnáší řadu problémů. Riziko je nedílnou součástí – a hnacím prvkem – nejen bankovní, ale každé ekonomické aktivity. A riziko by nemělo být vnímáno jen jako něco špatného, co je třeba potírat, ale naopak jako jev s potenciálem přinášet pozitivní, kreativní, růstový prvek do činností, obsahující příslib úspěchu a odměny. Nejde tedy o to jej potlačovat, ale správně jej usměrňovat a využívat jeho pozitivní potenciál.
Je samozřejmě správné, pokud rizika umíme identifikovat, kvantifikovat a řídit. Problém Vickersovy zprávy je v tom, že chce riziko ve značné míře vymístit mimo okruh základního retailového bankovnictví. Ovšem ani to se bez rizikového prvku investičního bankovnictví neobejde. Přitom vedení dělící hranice mezi retailovým a investičním bankovnictvím je velmi delikátní záležitostí. Bez investičních transakcí by nemohla probíhat transformace maturit, která je součástí základní funkce bankovnictví a ani ty nejkonzervativnější banky by nemohly nabídnout dostačující komfort například zákazníkům v oboru půjček na bydlení, nebo nabízet svým korporátním klientům produkty chránící je např. před kurzovými fluktuacemi a dokonce by padlo i dlouhodobé financování infrastrukturálních projektů ve veřejném sektoru.
I když bychom připustili, že ring-fencing retailových a investičních aktivit možný bude, zůstane úvaha, že takový manévr bude znamenat ve svém důsledku okleštění investiční atraktivnosti retailového bankovnictví a, spolu s vyšší cenou pořizování kapitálových zdrojů, vyvolanou kupícími se regulatorními požadavky a omezeními, a v neposlední řadě i s ochuzením příjmové základny bank (i riziko má svou cenu) sníží atraktivitu tohoto odvětví jako celku – a tedy eroduje jeho potenciál plnit úlohu, pro kterou bylo předurčeno.
Důležitý je ještě jeden rozměr Vickersovy zprávy v porovnání s koncepčním základem dosavadních Basilejských regulací: zatímco Basilej byla vždy postavena na konceptu „vymezit pravidla a motivovat k jejich plnění“, u Vickerse se objevuje prvek administrativní ingerence do struktury bankovnictví (a distribuce rizika v něm). Tato změna paradigmatu bere kořen v tom, co mnozí označují (a Vickers rovněž uvádí) za problém velikosti: velké banky narostly do nebývalých rozměrů, které narušují řádné fungování tržních mechanismů. Administrativní řešení problému velikosti je ovšem cestou s nejistým výsledkem.
Pokud jde o ČR, základem stability bankovního sektoru zůstává konzervativní obchodní model, založený na financování reálné ekonomiky a na důsledném řízení nákladů, tedy model s velmi opatrným přístupem k riziku. Tento model nemá nic společného s agresivním investičním chováním (označovaným někdy pojmem „kasinové“ bankovnictví), které bylo jednou z primárních příčin finančního a hospodářského otřesu v globální ekonomice. Přesto jsou české banky ziskové a tedy přinášejí svým akcionářům to, co od svých investic čekají.
Jak s morálním hazardem?
Morální hazard stojí nepochybně jako jedna z velkých příčin neduhů současného globálního bankovnictví. Vymezíme jej pracovně jako situaci, kdy dochází k narušení vazby mezi chováním ekonomického subjektu a odpovědností toho samého subjektu za toto chování. Je to jev velmi dobře známý, obávaný vládami i centrálními bankami. Hledá se řešení, jak mu čelit – zatím nepříliš úspěšně.
Pro účely této eseje vybíráme jen dva aspekty: velikost institucí a ochrana spotřebitele. První se nás netýká, druhý ano.
Pokud jde o velikost, situace „too big to fail“ bývá nejčastěji uváděna do souvislostí s následujícími projevy:
Za prvé, asymetrické zvýhodnění velkých hráčů v oblasti nákladů financování, které deformuje finanční trh. Diskusní materiál MMF (IMF Staff discussion note) z 27.5.2011, nazvaný „The Too-Important-to-Fail Conundrum: Impossible to Ignore and Difficult to Resolve“[2] vypočítává, že velké banky v USA (s aktivy přesahujícími 100 mld USD) mají na finančním trhu přístup ke zdrojům až o jeden procentní bod levnějším než banky s aktivy v intervalu 10 mld až 100 mld USD. Podle jiných odhadů[3] získalo tak pět největších britských bank v roce 2010 „dotaci“ z trhu v celkové výši přesahující 50 mld liber (nejvíce HSBC a Lloyds celkem každá 15 mld, RB3 13 mld a Barclays 10 mld liber), na kontinentě pak byly šampióny Commerzbank (13 mld euro), Crédit Agricole 12 mld, BNP 6 mld, Société Générale 5mld atd.
Za druhé, distorze v přístupu k řízení rizika v portfoliu a odklon od klasického bankovnictví k rizikovějšímu chování v investičním portfoliu. Zatímco u deseti největších evropských bank je podíl úvěrů v portfoliu 36%, u třetí desítky bank podle velikosti to je 75%. Vztah mezi velikostí a rizikovostí chování, resp. portfolia je zde zcela zřetelný.
Za třetí bývá uváděno, že velké banky mají dostačující váhu na to, aby ovlivnily regulatorní prostředí i aktivitu dohledových orgánů ve svůj prospěch na úkor institucí s menší váhou. Jakkoliv se toto intuitivně nabízí jako logická úvaha, je samozřejmě subtilnější otázkou zda je projev váhy největších bank v měnícím se regulatorním rámci prokazatelný. Přímo nejspíše nikoliv, přesto je však nepřehlédnutelné, že významný proud stávajících iniciativ směruje právě na tzv. systémově významné finanční instituce (tzv. SIFI). Zajímavé ovšem je, že některé prvky (např. kapitálový požadavek aplikovaný na SIFI) svým způsobem jejich postavení dále posilují. Obecně vyšší náklady financování bankovního sektoru tak nejspíše budou rozloženy opět nesymetricky v neprospěch menších institucí. V průběhu krize se pozice velkých bank již posílila, např. Banka pro mezinárodní platby (BIS)[4] uvádí, že oficiální pomoc padesáti největším bankám v roce 2009 vedla k průměrnému zlepšení jejich ratingu až o tři stupně (což mj. dokládá buď velkou pragmatičnost nebo velký omyl ratingových agentur v oceňování kreditního rizika těchto velkých institucí – podle toho z jaké strany se na to díváme).
Pokud jde o problém velkých bank, Evropa je na tom jinak než ostatní velké trhy. Z 29 globálních SIFI jich je 17 právě zde. Celý problém nejlépe vyvstane, pokud poměříme aktiva největších bank s hrubým domácím produktem zemí, z nichž domovsky pocházejí.
Co dělat s velkými bankami je tak velkou otázkou současnosti hlavně v Evropě. Více je kapitálově posílit povede nejspíše jen k další podpoře jejich expanze (levnější financování v situaci, kdy chybí na trhu nízkorizikové investiční tituly…) a rizika morálního hazardu, léčit příští šoky další socializací dluhu již také není možné a konečně administrativní intervence státu (ať už komponované jakkoliv, třeba v logice Vickersova přístupu, nebo v inspiraci zámořskými řešeními v USA) jsou také sporné.
Zastánci „čistých“ řešení by nejspíše nepochybovali o to, že nechat subjekt padnout je to jediné správné řešení. Možná právě kolaps Lehman Brothers byl navázán i na tuto úvahu a na obavu, že vládní intervence by vedla jen k posílení morálního hazardu a reprodukci stejného typu chování, které tuto firmu přivedlo na okraj zániku. Ovšem dominový efekt pádu této instituce na globální ekonomiku měl do té doby netušený rozměr. A tak došlo ke změně pravidel hry a další záchranné operace už měly, počínaje znárodněním Northern Rock ve Velké Británii na počátku roku 2008, jinou podobu …
Přeshraniční šíření nákazy v globalizovaném světě je výrazným aspektem celého problému morálního hazardu. Ilustrací je odpis části řeckého dluhu, drženého soukromými investory (který sice přinesl potvrzení tušeného, totiž že není apriorně bezrizikových investic do vládních dluhopisů všech členů eurozóny), který se stal kanálem, jímž nákaza postihuje další banky, které jsou „too important to fail“.
Nesvéprávní spotřebitelé?
Téma postavení spotřebitele na finančním trhu je nesporně tématem legitimním. A jistě bude shoda na tom, že tři klíčová slova z toho pohledu jsou konkurence, gramotnost a transparentnost. Konkurence proto, že nese proces přizpůsobení služeb poptávce, gramotnost proto, aby se spotřebitel odpovědně rozhodoval s vědomím, do jakých právních vztahů vstupuje a jaké závazky na sebe bere, a konečně transparentnost proto, aby nebyl při tomto rozhodování uváděn v omyl.
Samozřejmě, pokud jde o gramotnost a transparentnost, situace bude těžko kdy na sto procent ideální a vždy bude co zlepšovat. Banky trápí ovšem to, že kritika a iniciativy na tomto poli většinou nerozlišují mezi bankovními a nebankovními poskytovateli služeb (nebo jsou dokonce směrovány především či výlučně vůči bankám), a to přesto, že koncentrace problémů ve vztahu ke spotřebiteli je především právě v segmentu nebankovním. Ovšem není vlastně překvapením, že administrativa upírá svou pozornost především na banky – jednak je jejich vnímání veřejností poškozeno nedávnou i současnou krizí, a dále jsou již dnes jsou podrobeny rozsáhlé regulaci a dohledu. A je tak vlastně snazší se orientovat na ně, spíše než na sektor nebankovní, kde jsou pravidla i dohled o hodně volnější, pokud vůbec nějaké – a tudíž neférové či neetické chování hůře dohledatelné a prokazatelné. Stále striktnější regulatorní a dohledový tlak na banky ve spotřebitelské oblasti s sebou nese rostoucí náklady a poškozuje konkurenceschopnost bank vůči nebankovním subjektům, na něž se buď nová pravidla nevztahují nebo se jim snáze vyhnou. V důsledku to může zajít až tak daleko, že někteří klienti mohou být vlastně vytlačováni směrem k méně přehlednému a k méně regulovanému nebankovnímu sektoru a tím vystaveni většímu riziku.
Finanční gramotnost spotřebitelů celkově stále pokulhává, ale pro banky je to prioritní společensko-odpovědnostní téma, na které jdou nemalé prostředky. Skutečnou výzvou pak je vytvoření vzdělávacích programů, které by dosáhly na vzdálené a sociálně slabé lokality a skupiny obyvatelstva, které jsou nejvíce vystaveny riziku pádu do dluhových pastí.
Ochrana spotřebitelů je stále oblíbenější téma policy makerů, do jisté míry našich ale zejména těch evropských – dobře se prodává široké veřejnosti, zejména pak v situaci, kdy banky nepožívají příliš dobré pověsti. Lhostejno, že přijímaná opatření třeba zdražují služby, omezují potřebnou konkurenci nebo se míjejí efektem. A je smutné, že pod heslem ochrany spotřebitelů přijímají opatření, která jsou pro stabilitu trhu (a koneckonců pro komfort spotřebitelů) potenciálním rizikem.
Je však především smutné, jak málo věří technokraté a politici svým občanům a jejich úsudku, jak málo pozornosti věnují tomu, aby ve vztahu mezi dodavatelem a spotřebitelem služby hrál významnou roli prvek odpovědnosti spotřebitele za svá rozhodnutí – tedy prvek, který je nejlepším vkladem do finančního zdraví jak jedince, tak koneckonců i celých institucí. Systémy pojištění vkladů jsou toho nejlepším příkladem, uvážíme-li, že je lhostejno, do kterého produktu (je-li kryt pojištěním) a u které instituce občan vloží své prostředky. Jiným příkladem jsou soustavné více či méně explicitní snahy přenést větší díl rizika a odpovědnosti za predikci dlouhodobé schopnosti dlužníků splácet své vztahy vůči bance právě na banku. Srovnatelnost základních produktů či povinný účet pro všechny jsou dalším příkladem zbytečných iniciativ – o obojí se dostatečně a o mnoho lépe (a levněji) než jakákoliv regulace postará konkurence či privátní iniciativy.
Závěrem
Poté, co byly označeny některé problémové oblasti, dlužíme čtenáři pozitivní úvahu o tom, jaká je správná alternativa ke stávajícímu nekoordinovanému a uspěchanému vývoji prostředí.
Je to banální – respektujeme právo administrativ nastavovat pravidla hry a v těchto pravidlech promítat politické preference. Aby se ale bankovnictví mohlo rozvíjet, potřebuje jen několik jednoduchých věcí: za prvé, kontinuitu podmínek, tedy aby tato pravidla byla dlouhodobě stabilní, za druhé, aby nenarušovala princip odpovědnosti a správné distribuce nositelů rizika a za třetí, aby nenarušovala princip konkurence a rovnosti podmínek na trhu. Bankovnictví si zaslouží, stejně jako jiné oblasti, dlouhodobou vizi a kultivaci.
Likvidace lokálních ohnisek požáru v dnešním světě převládá nad systémovou požární prevencí (představovanou jasnými a trvalými pravidly). Teprve tehdy až se riziko stane opět rizikem a důsledky špatných rozhodnutí ponesou především ti, co ona rozhodnutí přijali, budou položeny základy, aby morální hazard přestal být tak velkým problémem jakým momentálně je.
[1] Final Report, Recommendations, September 2011, Independent Commission on Banking,
ISBN 978-1-845-32-829-0, Published by Dorman Group, str. 8
[2] IMF Staff discussion note „The Too-Important-to-Fail Conundrum: Impossible to Ignore and Difficult to Resolve“, 27.5.2011, SDN /11/12
[3] Quid Pro Quo, Redressing the privileges of the banking industry, The New Ecomomics Foundation, 2011
[4] BIS, Výroční zpráva za rok 2010