Letos slaví ČBA 25 výročí. Jak to vlastně všechno začalo?
Úplně přesně si letos připomínáme 25 let od ustavujícího shromáždění asociace, ale ve skutečnosti úplné počátky asociačního projektu jsou ještě starší a sahají až do září roku 1990. Tehdy byla uzavřena neformální dohoda 9 peněžních ústavů o založení zájmové organizace a jejím prezidentem se stal Jiří Kunert. První dva roky byla asociace neformálním seskupením bez právní subjektivity a bez zázemí vlastního pracovního aparátu. O dva roky později, tedy v červnu 1992 proběhlo v Brně shromáždění, na němž bylo rozhodnuto o institucionalizaci asociace a vzápětí, o pár týdnů později, uzavřelo 23 peněžních ústavů, působících v České a Slovenské federativní republice zakladatelskou smlouvu. Začátky asociace tedy sahají ještě do federálních časů. Mimochodem, i po rozdělení federace a to řadu let až do roku 2001 měla asociace i některé slovenské členy a ti měli zastoupení i v prezidiu, kde působil až do roku 1996 Ludovít Pósa ze Slovenské pol´nohospodárske banky.
V říjnu 1992 proběhlo první valné shromáždění asociace po její registraci pod názvem „Bankovní asociace Praha“, a to v Moravanech nad Váhom. Z těch začátků asociace určitě stojí za to zmínit alespoň to, že prvními dvěma pracovními komisemi, byly Komise pro bankovní a finanční bezpečnost a Komise pro vzdělávání. Důležité je zmínit, že etický kodex asociace, schválený v roce 1993, byl možná vůbec prvním kodexem podnikatelské etiky, vzniklým v České republice. Začátkem roku 1994 založila bankovní asociace Bankovní institut, (dnes jej známe jako BIVŠ vysoká škola, dopl. red) protože členská základna v té době logicky kladla velký důraz na vzdělávání a zvyšování odborné kvalifikace zaměstnanců v oblasti peněžnictví. Bankovní institut byl pak v roce 2001 odprodán, protože už kvalifikační téma nebylo tak akutní a asociace začala řešit jiné sektorové výzvy.
Dá se říci, které z minulých období bylo pro asociaci nejsložitější?
Netroufl bych si říci, že by pro asociaci bylo kterékoliv období v její historii snadné, složité to totiž bylo vždy. Vždyť vezměte si, co se všechno se za ta léta událo: velká a malá privatizace, liberalizace trhu a konstituování institucionálních a právních základů tržní ekonomiky, rozpad federace, příchod nových hráčů na bankovní trh a následná konsolidace bankovního sektoru, privatizace velkých bankovních domů, krizové otřesy koncem devadesátých let a na konci první dekády, vstup do EU, narůstající regulatorní vlnobití, infekce politické demagogie a populismu a další. A to všechno ve větší či menší míře souběžně. Pamětníkům se jistě vybaví, že třeba na začátku roku 1992 tady bylo 24 bank, o tři roky později již 55 a na přelomu dekády pak 40. Tyto události nemohly zůstat bez dopadu na asociaci, která se přitom souběžně přetvářela – obrazně řečeno – z malé rodinné firmy na dnešní subjekt střední velikosti, v jehož činnosti je zapojeno na pět set expertů bank ve více jak dvaceti pracovních strukturách.
Dnešní asociace, to jsou stovky jednání pracovních skupin , prakticky každodenní kontakt s Českou národní bankou, s ministerstvy financí, spravedlnosti či vnitra, s Národním bezpečnostním úřadem, Policií ČR i s dalšími zájmovými uskupeními. Asociace zajišťuje širokospektrální monitoring zamýšlené i připravované legislativy, udržuje intenzivní public affairs dialog s Poslaneckou sněmovnou i Senátem, rozvíjí dialog s neziskovým sektorem i s akademickým světem a v neposlední řadě poskytuje asociace plejádu informačních služeb svým členům.
Jak z pohledu intenzity a náročnosti asociačního projektu vychází dnešní doba přebujelé regulace, útoku na práva věřitelů a vysokých nároků akcionářů?
Dnešní doba není snadná – finanční trh prochází převratnými změnami, finanční technologie mění tvář finančního zprostředkování, dává mu nové možnosti, mění se očekávání klientů, ale také se vytváří nová rizika. Masivně se rozrostla regulace, dnes vypadá zcela jinak než byť jen před pár lety, stala se preskriptivnější a omezuje významně výrazněji než kdy dříve volnost bank při utváření jejich obchodních modelů. Jen tak mimochodem – uvádí se, že Basilej I obnášela deset tisíc slov, Basilej II sto padesát tisíc slov a Basilej III i s dodatky více jak milion. A mění se celá legislativa, nejen ta v oblasti regulace bank. Navíc, oproti minulosti, kdy převažujícím zdrojem regulatorních změn byly transpozice evropské legislativy do českého práva, se postupně začal prosazovat i stále viditelnější proud legislativních změn čistě české provenience.
Asociace je společenstvím velmi různorodých členů. Je vůbec možné na půdě asociace dosáhnout názorové shody na klíčová témata doby? Je více těch témat, která banky na půdě asociace spojují, nebo těch, která je rozdělují? Vždyť každá regulace z principu věci znamená zásah do konkurenčních poměrů na trhu, tedy někomu vyhovuje více a někomu méně?
Navzdory složitostem doby se asociace průběžně uměla a umí vyrovnávat s přirozenou rozdílností pohledu jednotlivých bank na dílčí témata a události a dokázala doposud stavět svůj vliv na definování společných zájmů a tvorbě konsensu. Nebylo a není to vždy jednoduché, dokonce se mi osobně zdá, že to dnes je celkově spíše složitější než dříve. Úlohou každého představitele banky od generálního ředitele až po experty v nižších článcích řídící struktury bank je přirozeně v prvé řadě především hájit zájem své banky, rozvíjet ji a pracovat na tom, aby ve velmi konkurenčním prostředí českého finančního trhu uspěla a aby naplnila očekávání svých akcionářů. Definování zmíněného společného zájmu celé bankovní industrie se tak může případ od případu stát náročným cvičením, vezmeme-li v úvahu různorodost obchodních modelů a vlastnických nebo velikostních poměrů, jiné vztahy a způsob komunikace s „decision makery“ a v neposlední řadě i rozdílnost osobnostních profilů těch, kteří onen společný zájem industrie hledají.
Je třeba si uvědomit, že asociace není akciovou společností. Členství v ní není povinné, a i když podle svých stanov prosazuje společné zájmy svých členů, není současně nikde napsáno, že jednotliví členové se musí povinně stanoviskem asociace řídit. Není tedy jiné cesty, jak docílit toho, aby stanoviska asociace měla při dialogu s třetími stranami potřebnou váhu, než pracovat na základě názorového koncensu, protože jen tehdy je asociace silná, mluví-li jménem celé členské základny. Při diversitě členské základny se ovšem koncensus neobejde bez kompromisu.
Ale také – čas od času – mohou nastávat a nastávají situace, kdy je lepší dané téma raději na půdě asociace vůbec neřešit, protože koncensu a kompromisu nelze docílit. To ovšem také není jednoduché, protože pokud se asociace nevysloví k tématu, kde se očekává, že by se vyslovit měla – nebo se k němu vysloví méně vyhraněně, protože koncensus je o hledání nejmenšího společného jmenovatele – tak to na její čitelnosti a autoritě pro vnější svět moc nepřidá. Naštěstí není podobných témat mnoho. I proto říkáme, že asociace je místem dialogu – jen dialog, a nikoliv hlasování, je totiž cestou k dohodě.
Práce pro asociaci vyžaduje od všech velkou dávku disciplíny. Pro ty, kdo jako její představitelé jednají s třetími stranami jde o to se striktně držet mandátu, který jim byl členskými bankami vymezen. A pokud jde o jednotlivé banky, ty samozřejmě nejsou nijak omezeny tím, že asociace v jejich zastoupení vede jednání s třetími stranami a samozřejmě mohou na stejná témata vést vlastní jednání – a také tak běžně činí. I ony by se však měly držet společného stanoviska a nesnažit se věci posouvat jinými směry – tedy pokud bylo ono společné stanovisko definováno.
V prezidiu historicky zasedali především zástupci velkých bank – není to tedy tak, že asociace v důsledku slouží především zájmům velkých bank?
Není to tak, asociace slouží všem stejně. A pokud se takový názor objevil, pak je nejspíše způsoben neznalostí mechanismů, jakými asociace funguje. V prvé řadě, podíváme-li se na vrcholný řídící orgán asociace, tj. její členské shromáždění, každá banka tam má jeden hlas – bez rozdílu velikosti. Tedy, chceme-li diskutovat v logice velké versus malé banky, pak malé banky mají v rozhodování tohoto orgánu dominantní úlohu – a to přesto, že dohromady třicet dva menších členů asociace platí jen zhruba polovinu rozpočtu – a tu druhou těch šest největších. Dovolím si interpretovat, že to zakladatelé asociace chtěli právě takto a právě proto, aby se menší banky cítily komfortně ve smyslu jejich vlivu na chod asociace. Mimochodem – menší banky tak mají hypoteticky plnou kontrolu nad složením řídícího orgánu asociace, tj. jejího prezidia.
Je-li řeč o prezidiu, je to ten řídící orgán asociace, který ze všech nejvíce nese konečnou odpovědnost za to, že asociace zastupuje společné zájmy bank. Letitá praxe ukazuje, že právě prezidium – bez ohledu na to, kdo v něm kdy seděl – bylo nejpřísnějším strážcem toho, aby se asociace nestala nástrojem žádné skupiny členů. A pokud jde o pracovní struktury asociace, ty mají dokonce ve svém jednacím řádu natvrdo napsáno, že rozhodují koncensem. A tento jednací řád jim stanovilo prezidium. Zmíněný princip koncensu vlastně implicitně znamená to, že každý jednotlivý člen asociace má svým způsobem právo veta.
A mimochodem, nedávné červnové členské shromáždění zvolilo do prezidia na další tříleté období i zástupce dvou menších bank (jsou z ING Bank a z FIO banky) – respektive, jak sami o sobě říkají, dvou nových bank, protože ty menší banky od svého vzniku povyrostly a některé už tak docela malé nejsou.
Za dobu své existence asociace urazila obrovský kus cesty a získala pevnou pozici. Co je třeba udělat pro to, aby si udržela svůj vliv v dnešní velmi dynamické a turbulentní době s překotným vývojem? Znamená například Fintech konec klasických bank a jak dopadne na činnost asociace?
Fintech je v posledních letech hitem, je to takový buzzword, ale konec klasických bank to vůbec neznamená. Jeho podstatou je totiž propojení finančního světa, respektive finančních služeb s moderními technologiemi. Bylo by tedy velkou chybou vnímat Fintech jako něco, co stojí mimo nebo dokonce proti tradičním finančním institucím, a to bez ohledu na to, že Fintechové startupy, mimochodem občas zastoupené bývalými bankéři, tuto kartu rády hrají a vymezují se jako progresivní alternativa proti tradičním poskytovatelům finančních služeb. Naopak – finanční služby, banky a inovace vždy šly ruku v ruce. Nyní však prožíváme převratnou dobu, kdy inovační pohyb díky všudypřítomné digitalizaci a s ní spojenému narůstání intenzity konkurenčního prostředí akceleruje. V realitě se přitom ukazuje, že tradiční a noví hráči mohou žít vedle sebe, kooperovat a vytvářet spolu synergie.
Banky mají na Fintechu eminentní zájem, protože umožňuje lepší přístup k finančním službám, rozšíření distribučních kanálů, usnadňuje tvorbu nových produktů a jejich šití „na míru“ potřebám zákazníků. Vytváří také předpoklady pro další zlepšení řízení rizika a zmenšení rizik finanční nákazy, pro rozvoj customizace vztahu s klienty, pro rozvíjení distribučních kanálů, platebních služeb a jejich infrastruktury, pro zpracování a archivaci dat a datovou bezpečnost i pro účinnější naplňování principu poznej svého klienta a prevenci fraudu.
Fintech je sice stimulován primárně digitalizací a možnostmi, které nabízí moderní technika, ale nelze přehlédnout, že živnou půdou pro jeho rozvoj je také narůstající regulace tradičních poskytovatelů finančních služeb. Ta přináší stále narůstající nákladové břemeno a nutí tak tyto instituce inovovat a hledat efektivnější modely svých aktivit. A regulace samozřejmě také stimuluje vznik úplně nových institucí, těžících ze skutečnosti, že leží mimo regulovaný trh.
Pokud jde o dopad Fintechu na činnost bankovní asociace, inovace a nové technologie jsou sice především konkurenčním tématem pro asociaci zapovězeným, nicméně asociace má významnou roli ve dvou aspektech – tím prvním je regulatorní rámec, který bude rozvoj Fintechu doprovázet a tím druhým kybernetická bezpečnost.
Regulovat tedy Fintech či nikoliv?
V obecnosti jsme vždy říkali, že nepřiměřená regulace, často a stále více motivovaná spíše politickými, než věcnými hledisky, je špatně. A také jsme vždy zdůrazňovali princip rovných podmínek pro všechny tržní hráče i to, že by regulace neměla být vedena motivem někomu přihrát více byznysu a jinému ho zase ubrat. Ono je to ale těžké, protože se na to můžeme z druhé strany podívat tak, že každá regulace vede nevyhnutelně k zásahu do tržního prostředí a změně relací mezi konkurenty. Ale nikdy jsme netvrdili, že jsme proti jakékoliv regulaci.
U Fintechu je to ještě složitější v tom, že jde o fenomén, rozpoznatelný ve všech odvětvích finančního sektoru – tedy že nejde zdaleka jen o platební služby a P2P a crowdfundingové platformy, jak se někdy zjednodušeně chápe – a také, že jde o fenomén, který se velmi prudce rozpíná. Proto není snadné zaujmout apriorní pozici k otázce regulace Fintechu. Ukvapená regulace by mohla působit proti nevyhnutelnému a žádoucímu inovačnímu pohybu na trhu.
Naproti tomu však stojí riziko nerovných tržních podmínek, ohrožení důvěryhodnosti finančního systému a poškozování spotřebitelů. Různé Fintech platformy mohou třeba přispět k větší finanční inkluzi a k nabídce lepších služeb klientům, ale mohou také na druhou stranu akcentovat rozdělení populace na tu část, která má přístup na internet nebo po sobě jinak zanechává digitální stopu a na tu, která nežije v digitalizovaném prostředí.
Podíváme-li se po Evropě (ale i do zámoří), většina orgánů dohledu deklaruje princip produktové a technologické neutrality a zdůrazňuje potřebu sledovat případná nová rizika, která by přinesly IT inovace ať už přímo v bankách, nebo i u nových hráčů.
No a jak to souvisí s tématem, kybernetické bezpečnosti?
S nárůstem Fintechu se skutečně otázka kybernetické bezpečnosti a ochrany individuálních dat dere na vrchol pyramidy priorit a rizik. Kompromitace nebo destrukce citlivých dat a systémů v důsledku kybernetických útoků (vnitřních i vnějších) může být vážnou hrozbou, spojenou s nárůstem rizik v oblasti kontinuity obchodní činnosti. „Disruptive“ kultura některých Fintech startupů a neexistence, neznalost či nerespektování pravidel i jejich větší sklon riskovat jsou také hodny zřetele. I když takoví hráči mohou mít na trhu třeba jen marginální váhu, i oni jsou součástí celku utvářejícího důvěru klientů ve finanční systém a jejich případný kolaps tak může rezonovat více než by odpovídalo jejich tržní váze. Proto jsou kybernetická bezpečnost, ochrana osobních dat klientů, jejich shromažďování a zpracování i mnoho dalších na seznamu priorit naší agendě.
V legislativním procesu je například zcela nový zákon o platebním styku, kterým má být do českého právního řádu implementována směrnice PSD 2 (Payment Services Directive 2). Tento zákon bude bankám, jako poskytovatelům platebních služeb, dávat určité povinnosti v oblasti bezpečné komunikace s jejich klienty. A my klademe důraz na to, aby k datu účinnosti tohoto zákona buď byly k dispozici veškeré potřebné prováděcí předpisy, zejména na úseku ochrany dat a zabezpečené komunikace mezi bankami a dalšími licencovanými poskytovateli platebních služeb, nebo aby byla alespoň dohodnuta technická řešení, která zaručí, že to celé bude bezpečně fungovat.
V obecné rovině je úkolem asociace koordinovat a financovat společné aktivity na úseku podpory kybernetické bezpečnosti a vedení vzdělávacích kampaní. Mluvíme o platformách pro výměnu informací a pro odbornou debatu v oblasti kybernetické bezpečnosti mezi partnery, jimiž mohou být jak členové asociace, tak i další subjekty jako jiná profesní sdružení, orgány státní moci, případně i poradenské firmy nebo vybraní dodavatelé specializovaných služeb apod. Úlohou asociace je reprezentovat konsolidovaný názor svých členů v rámci připomínkových řízení k právním normám i být lobbistou ve prospěch odvětví. Určitě máme také nemalou ambici provádět mediální osvětu směrem k veřejnosti.
Pověst bank je ledaskde ve světě hodně pošramocená, lidé banky nejen nemají rádi ale ani jim moc nedůvěřují. Jak se vám podařilo docílit toho, že situace u nás je přece jen trochu jiná? Ne snad, že by banky byly na vrcholu žebříčků popularity, ale určitě také nemají v očích veřejnosti pověst veřejného nepřítele číslo jedna a ostatně ani média na ně nijak výrazně neútočí …
Jsme především hrdi na to, že naše veřejnost bankám důvěřuje. Bez důvěry se totiž bankovnictví dělat nedá. Od dokončení konsolidace a privatizace bankovního systému někde před 17 či 18 lety je bankovní systém u nás mimořádně stabilní. Tuzemské banky nepřinesly v čase krize ekonomice žádné problémy, a dokonce ekonomiku v těžkých dobách podržely. Síla a stabilita bank jim nyní také umožňuje dobře čelit i stávajícím výjimečným podmínkám na finančním trhu. Zásadním činitelem stability a výkonnosti českého bankovnictví je konzervativní obchodní model, odpovědná práce s rizikem a také udržování silné kapitálové báze vysoko nad regulatorními limity. Díky tomu si banky zachovaly dobrou reputaci a důvěru veřejnosti. Na financování bankami je v ekonomice navázáno několik set tisíc pracovních míst. Jsou tedy činitelem, ovlivňujícím příjmy mnoha lidí a firem.
Věřit bance a mít k ní pozitivní vztah nejsou dvě různé věci. Základem je vždy, aby banky poskytovaly kvalitní služby, aby je „šily“ na míru potřebám koncových zákazníků, aby nebyly jen prodejcem produktů, ale také rádcem a partnerem v životních situacích. A nebuďme zbytečně skromní při prezentování našeho přínosu lidem – pokud například bylo historicky poskytnuto na milion hypoték, nebojme se říci, že to jsou právě banky, kdo pomáhá nejvíce naplnit dlouhodobou českou tradici vlastnického bydlení. Měříme v asociaci pravidelně tzv. Customer Satisfaction Index, který ukazuje, že se svou bankou je spokojeno přes 80 % klientů. Dalším klíčovým prvkem je, aby lidé věřili, že banky ochrání jejich peníze. Podle nedávného průzkumu, který si asociace zadala, věří skoro devadesát procent lidí tomu, že právě banky ochrání jejich peníze a osobní údaje lépe, než kterékoliv jiné subjekty v ekonomice.
Obraťme pozornost k tomu, co banky a jejich asociaci čeká v dalších letech … čeká nás opravdu plíživé znárodňování bankovnictví, jak někdy zaznívá?
Současná doba je přelomová a neutuchajícím tlakem politiků jsou banky skutečně stále více posouvány do role veřejné utility a poskytovatele veřejných služeb. Cynicky by se chtělo říci, že doba nám – bohužel – ukázala, že dostat bankovnictví pod kuratelu státu lze i bez toho, aby bylo formálně znárodněno. Pro důkazy není třeba chodit daleko a na stránkách tohoto časopisu již o nich byla řeč. Úprava vzájemných vztahů věřiteli a dlužníky je trvalým tématem v každé společnosti, v čase se vyvíjí. Co se ale děje u nás v posledním období, nemá v uplynulé dekádě či dvou dekádách obdoby: díky některým legislativním návrhům v oblasti insolvenčního a exekučního práva nebo občanského zákoníku hrozí masivní vychýlení proporce vztahů mezi věřiteli a dlužníky ve prospěch dlužníka a na úkor věřitele. To by mělo nedohlédnutelné důsledky pro úvěrový proces a řízení rizika v bankách.
Nezpochybňuji, že mnoho lidí je u nás v tíživé finanční situaci a má velké dluhy, které nedokáží sami vyřešit. Ale řešit to na úkor bank – nebo také na úkor bank – když banky nejsou těmi, kdo navodily celospolečenskou palčivost tohoto problému, nedává smysl a je to krátkozraké.
I když se nejspíše již nestihne některé tyto návrhy projednat do říjnových voleb, pandořina skříňka byla otevřena a je třeba počítat s tím, že až se legislativní orgán po volbách zkonsoliduje, tato témata se vrátí zpět. Věřitelsky zcela frustrující je například iniciativa ke zmírnění podmínek pro přípustnost oddlužení, tedy tzv. osobního bankrotu. Předložená novela insolvenčního zákona (tématu se věnujeme na straně … doplnila red.) by vytvořila živnou půdu pro nárůst nezodpovědného zadlužování, vedla by k posilování morálního hazardu a k relativizaci jednoho ze základních principů právního státu, podle kterého se dluhy mají plnit. Podle toho návrhu by totiž dlužník již nebyl nikterak motivován k plnění dluhu svým věřitelům, a to ani v minimální výši. Dalším příkladem je zcela nedomyšlená iniciativa ke zlepšení postavení společenství vlastníků jednotek při vymáhání pohledávek vůči svým členům neplatičům, která by zase mohla nepříznivě dopadnout na majetek až statisíců českých domácností.
Pro asociaci z toho plyne velmi aktivně a fundovaně proti podobným myšlenkám vystupovat a vysvětlovat, jaká rizika by jejich realizace navodila. Ale také nabízet dialog, vnášet věcné pohledy a nabízet schůdné alternativy.
Co tedy bankovnictví potřebuje?
Je to banální – respektujeme právo administrativ nastavovat pravidla hry a v těchto pravidlech promítat politické preference. Aby se ale bankovnictví mohlo rozvíjet, potřebuje jen několik jednoduchých věcí: za prvé, kontinuitu podmínek, tedy aby tato pravidla byla dlouhodobě stabilní, za druhé, aby nenarušovala princip odpovědnosti a správné distribuce nositelů rizika a za třetí, aby nenarušovala princip konkurence a rovnosti podmínek na trhu. Bankovnictví si zaslouží, stejně jako jiné oblasti, dlouhodobou vizi a kultivaci.
časopis Bankovnictví, červenec 2017