Paní ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se v komentáři pro Info.cz obula do bank způsobem, který tu doposud nebyl a který přece jen vyžaduje reakci, byť chápu, že politik si nejprve musí najít soupeře, aby se pak mohl proti němu vymezovat.
Především by bylo vhodné, aby v jakékoli debatě tohoto typu byly používány korektní argumenty. Zejména je nevkusné, ba darebné zaměňovat instituce s fyzickými osobami, jako to učinila ve své formulaci „pár bankéřů vydělává miliardy, zatímco rodiny nebo důchodci nemají peníze na bydlení nebo léky“.
Paní ministryně používá slovník, jemuž bychom se zejména ve střední Evropě měli vzhledem k historickým zkušenostem velmi vyhýbat. Štvaní jedněch lidí proti druhým nikdy nedopadlo dobře, neuváženost jejího mládí není omluvou. Zbývá, aby své svěže mobilizující textíky začala doplňovat karikaturami pupkatých bankéřů se skobovitým nosem a doutníkem v puse. Tudy opravdu ne, paní ministryně.
Vraťme se raději k ekonomickým argumentům. Stačí pohled do statistik ČSÚ, aby bylo zřejmé, že paní ministryně manipuluje s časovými řadami tak, aby se jí to hodilo. Při jejím vzdělání na elitní zahraniční škole přitom jistě ví, že u ekonomů je to považováno za velký hřích; kdyby studovala propagandu, to by byla jiná – tam by to jistěže bylo na velkou pochvalu.
Pokud jde o míru zisku v podnikání, v nefinančním (tedy podnikatelském) sektoru loni činila 47% (poměr hrubého provozního přebytku k hrubé přidané hodnotě; údaj ČSÚ – sektorové účty), což znamená, že bankovní zisky ve srovnání se zisky jejich klientů v žádné disproporci nejsou.
Výnosnost bankovního kapitálu v českém bankovnictví (ROE) v rozmezí 10-15 % je zdravá, nikoli nadměrná, to ekonom s patřičným vzděláním samozřejmě musí znát (viz například veřejně zdarma dostupný http://pages.stern.nyu.edu/~adamodar/New_Home_Page/datafile/roe.html). Stejně tak skutečnost, že průměrný dividendový výplatní poměr v českém bankovním sektoru za posledních dvacet let odpovídá přesně historickému poměru třeba na veřejně obchodovaných trzích USA, kde mají časové řady dlouhé sto let.
No a jsme u toho smyslu bankovní daně. Tam, kde ji zavedli, bylo obvyklé zdůvodnění přispět na úhradu nákladů vynaložených na ozdravení bank po finanční krizi roce 2008. Banky v Česku však krizi přestály bez úhony, bez jakéhokoliv nároku na peníze daňových poplatníků, a naopak od zmíněného roku na dani z příjmů do loňska odvedly přes 137 miliard korun, plus desítky miliard na jiných daních.
Na Slovensku bankovní daň zavedli v roce 2011, předloni snížili a v příštím roce jí sníží na nulu. Rakousko jí také zavedlo v roce 2011 a v roce 2017 snížilo (Raiffeisenbank uvažovala, že přesídlí do sousedního Bavorska). Finsko daň zrušilo už v roce 2015.
Zatížení bank sektorovou daní by znamenalo, že nebude možné poskytnout nové úvěry v řádu stovek miliard korun s jasnými negativními dopady na hospodářský růst a zaměstnanost. Sektorová daň by proto státnímu rozpočtu nejen nepomohla, ale v důsledku ublížila. A už vůbec by nevyřešila narůstající strukturální problémy veřejných financí.
Jsem ten poslední, kdo by odmítal uznat, že ti, co daň navrhují to nemají lehké a chápu, že mají svou odpovědnost. A už vůbec nechci pomíjet či přehlížet, že materiální situace mnoha lidí není opravdu jednoduchá. Ale to neznamená, že máme pustit ze zřetele, jaké problémy neuváženými, byť pro mnohé líbivými nápady tady necháme budoucím daňovým poplatníkům.
Inspirativní by mohlo být, že je i případ, kdy část výnosu daně jde na podporu vzdělání, vědy a výzkumu, tedy na „investice do budoucnosti“, nikoli na podporu spotřeby jakkoli potřebné sociální skupiny. A o tom bychom měli vést diskusi, co můžeme společně udělat pro to, aby česká ekonomika prosperovala i v budoucnosti.
Info.cz duben 2019