Pokud jde o bankovnictví, na startu ekonomické transformace po roce 89 nebylo skoro nic. Direktivní řízení ekonomiky přineslo děsivou destrukci klasického pojetí bankovnictví, vlastně se dá téměř bez nadsázky říci, že tu žádné bankovnictví v pravém slova smyslu nebylo. Omlouvám se těm několika málo pamětníkům, kteří měli jakousi představu, jak se bankovnictví má dělat a kteří se mohou cítit mým paušálním tvrzením dotčeni, pravda ovšem je, že nedostali šanci své znalosti prokázat v praxi. Nejen, že tu nebylo bankovnictví v pravém slova smyslu, ale nebyla tu ani tržní ekonomika, nebyl tu kapitál, nebyly zkušenosti s řízením bankovního byznysu a rizika, nebyli tu klienti s kreditní historií … a takto by mohl výčet toho, co tu nebylo, pokračovat.
Zato tu byla zastaralá a neefektivní struktura ekonomiky, příkazový systém na všechno, všudypřítomné zaostávání, nevýkonný firemní sektor, vysávaný na jedné straně daněmi a na druhé držený při životě dotacemi, nulový význam volné cenotvorby, direktivní řízení finančních toků (vybavuje si někdo ještě pojem úhrnného finančního plánu?) … a výčet by mohl opět pokračovat.
Dnes, po třiceti letech, máme bankovnictví, jehož úspěch, stabilitu a výkonnost nám mnozí závidějí, které úspěšně bez ztráty kytičky prošlo reálným stres testem poslední velké krize … a které je mimochodem trnem v oku těch, kteří se vidí v direktivních hospodářských modelech sedmdesátých a osmdesátých let.
Cesta k dnešnímu úspěchu bankovnictví ale nebyla vůbec jednoduchá, byla spojena s odvážnými rozhodnutími v rámci ekonomické transformace, ale byla také poznamenána turbulencemi ekonomického vývoje. Není ambicí tohoto textu vynášet hodnotící soudy k zásadním rozhodnutím tří dekád, třeba zda byla sekvence transformačních kroků správná či nikoliv, stejně jako jejich časování apod. Dodnes je kolem toho plno emocí, zatížených egoistickými pohledy a příslušností k názorovým proudům. Proto přináším jen výběr z významných momentů, které doprovázely zrod dnešní podoby bankovnictví.
Prvním je oddělení komerčního bankovnictví od bankovnictví centrálního a emancipace komerčního bankovnictví z područí plánu a monobanky. Samotná idea vytvoření dvoustupňového bankovnictví vlastně vznikla a začala být připravována ještě v čase perestrojky, ale nakročení ke skutečné emancipaci nově vzniknuvších komerčních bankovních institucím nastalo nepochybně až po roce 89 a i tak byla emancipace spíše procesem než jednorázovým aktem.
Druhým momentem, daným liberální doktrínou počátků ekonomické transformace, bylo otevření bankovního trhu úplně novým hráčům a následný boom jejich počtu. Jsme přitom stále na počátku devadesátých let, a i když byla snaha nastavit přísný licenční proces, sotva by snesl srovnání s dnešními sofistikovanými licenčními procedurami. Ostatně i samy licenční autority si musely za pochodu projít školou života. Většina tehdy vzniklých bank později tak či onak skončila, přičemž příčiny byly různé, třeba nedostatek kapitálu, který neumožňoval čelit problémům v bilanci, nekvalitní management nebo neživotaschopný obchodní model.
Jako třetí faktor, který utvářel situaci v průběhu devadesátých let je nutno zmínit fungování dosud neprivatizovanými velkých bank a jejich roli ve vztahu k dosud nerestrukturalizovaným firmám. „Bankovní socialismus“ – vzpomenete si na tento pojem? Šlo o nabírání rizika dosud nerestrukturalizované ekonomiky do knih nově vzniknuvších komerčních bank a pokračující vynucená misalokace aktiv. Banky byly vlastně uvedeny do schizofrenní situace – čekalo se od nich, že na jednu stranu „podpoří transformaci“ tím, že finančně podrží korporáty, aby měly čas na restrukturalizaci a ozdravení a na stranu druhou budou ctít princip obezřetného hospodaření a řízení rizika. Navíc při tom byly podkapitalizovány a tudíž velmi zranitelné.
Dekáda devadesátých let vyústila v kolaps malých bank a narůstající potíže bank velkých. Přichází tak čtvrtý moment, který osobně považuji za určující pro dnešní úspěch českého bankovnictví, a kterým je privatizace (resp. doprivatizace) velkých bank, a to do rukou strategických zahraničních vlastníků. Mimochodem, dovedete si představit, že by se v dnešní společenské atmosféře a politické konstelaci někdo vzchopil k podobně odvážnému – byť do jisté míry okolnostmi vynucenému rozhodnutí? A že bychom si dokázali upřímně přiznat skepsi ve schopnost státu kvalitně spravovat státní finanční instituce, což implicitně stálo za tehdejším rozhodnutím? Ve světle současných debat o bankovnictví a rozvrstvení názorů na banky mezi politickými subjekty stojí za to si připomenout, že to byla vláda sociální demokracie, která se úkolu privatizovat banky ujala a že se ho zhostila úspěšně. Pro strategické partnery nepochybně také nebylo jednoduché rozhodnout investovat do českého bankovnictví – na straně jedné stála perspektiva budoucího rozvoje trhu, na straně druhé byly zvažovány nejistoty a olbřímí úkol postavit tento sektor na nohy.
Pozitivní očekávání, spojená svého času s privatizací českých bank zahraničním vlastníkům se naplnila. Vlastníci bank přinesli nejen do bank, ale jejich prostřednictvím do celé ekonomiky kapitál, stabilitu a nejvyšší standardy řízení firem. A tento přístup si zachovali po celou dobu, kdy banky vlastní.
Pro pořádek a úplnost je třeba na tomto místě zmínit i příběh Investiční a poštovní banky (IPB). Příběh nešťastný, ale poučný, ve kterém se koncentrovaly růstové problémy českého kapitalismu devadesátých let a který ukázal, že s důvěrou klientů nelze hazardovat.
Pátou kapitolou je pak globální krize na konci minulé dekády. Ta potvrdila robustnost českého bankovního sektoru. Krizi banky u nás ustály dobře a jako jeden z mála bankovních sektorů v Evropě bez pomoci daňových poplatníků. Zásluhu na tom měla řada faktorů. Převažuje u nás tradiční konzervativní model bankovnictví, podíl tzv. toxických aktiv v bilancích bank je marginální. Poměr primárních vkladů a klientských úvěrů zůstává v České republice příznivější než ve většině zemí EU a banky jsou proto v souhrnu imunní vůči případnému negativnímu sentimentu na finančním trhu a mají navíc i benefit srovnatelně nižších nákladů na zdroje ve srovnání s jinými formami externího financování.
Šestým faktorem je to, co nastalo jako důsledek krize na poli regulace bankovnictví a co nás přenáší v časové linii až do současnosti. Nastalo doslova regulatorní tsunami, převážně importované z EU, které dosud nepolevilo a zřejmě ani nepoleví. Regulace totiž začíná hypertrofovat a vedle obezřetnostního obsahu se do ní začíná stále více prosazovat hospodářskopolitický aspekt (v poslední době třeba udržitelné finance do udržitelné ekonomiky, úlevy pro malé a střední podniky). Již trvalým politickým a regulatorním hitem se stala ochrana spotřebitele.
Zahraničí sleduje českou ekonomiku velmi bedlivě. Může nás těšit, že jsme doposud byli vnímáni jako ostrůvek stability a pragmatické a odpovědné hospodářské politiky. První ohlasy k debatě o sektorové dani na banky, které jsme ze zahraničí zaznamenali, bohužel naznačují, že tu je akutní riziko, že náš obraz tím může být poškozen, stejně jako se to stalo v případě některých sousedních zemí. Byla by to velká škoda. Oslabená důvěra se zpátky získává jen velmi těžko.
Více než sedm kapitol se do tohoto textu nevejde. Tou sedmou je pohled do bližší i vzdálenější budoucnosti. Finanční svět se prudce mění a i když tradiční role a pojetí bankovnictví není na ústupu, stojí před bankami výzva využít příležitostí, jakými jsou například digitalizace či otevírání trhu finančních služeb novým soutěžitelům. Banky masivně investují do nových technologií a v řadě směrů jsou na špičce vývoje. Jejich výhodou je investiční kapacita, pod tlakem konkurenčního prostředí po dekády rozvíjený inovativní potenciál, rozsáhlé zkušenosti s rozvojem nových softwarů i schopnost klienty obsluhovat celistvě. Banky mají zároveň vůli i zájem hledat synergie v kooperaci se subjekty fintechového sektoru. Prostoru pro uplatnění nových nápadů tu bude dost pro všechny.
Bankovnictví tu s námi tedy bude dál, popřejme mu proto dobrou kondici a skvělou budoucnost.
časopis Trade-off CETA, říjen 2019