Pohybujete se v bankovnictví už čtvrt století. Když se podíváte na výzvy z tohoto období, zejména krize 2008 a té současné pandemické, liší se v tomto směru přístup bank (samozřejmě, že nástroje jsou jiné, ale dá se říct, že třeba dříve byly banky jednotnější v postojích atd.)?
Globální krize na konci minulé dekády, stejně jako ta stávající, potvrdily robustnost českého bankovního sektoru. Krizi v roce 2008 banky u nás ustály dobře a jako jeden z mála bankovních sektorů v Evropě bez pomoci daňových poplatníků. Ustojí dobře i tu krizi stávající.
Za sílou a odolností českých bank stojí významné faktory. Převažuje u nás tradiční konzervativní model bankovnictví. Od konsolidace bankovního systému koncem devadesátých let a privatizace bank se tu nedělalo a nedělá kasínové bankovnictví, podíl tzv. toxických aktiv v bilancích bank je minimální. Poměr primárních vkladů a klientských úvěrů zůstává v České republice příznivější než ve většině zemí EU. To znamená benefit srovnatelně nižších nákladů na zdroje ve srovnání s jinými formami externího financování. Banky jsou proto v souhrnu imunní vůči případnému negativnímu sentimentu na finančním trhu. Řízení rizika také příznivě pomáhá, že banky se soustřeďují primárně na obsluhu tuzemského trhu.
Kultura stability a odolnosti je v genetické výbavě dnešních bank. Ze zkušeností letošního roku je zřejmé, že v reakci na současnou krizi je v bankách cítit kolektivní povědomí o nadřazeném sektorovém zájmu, kterým je stabilita všech bank napříč celým systémem a udržení důvěry v banky.
Na druhou stranu – krize nekrize – přetrvává v bankovnictví velmi konkurenční prostředí. I v krizi se každý přirozeně snaží o získání co nejlepších pozic na trhu v porovnání s konkurencí. Rozhodně to nefunguje jenom tak, že si banky řeknou: máme všichni společný problém, soustřeďme se na to jej společně vyřešit a přestaňme bojovat o větší kus tržního koláče. Boj probíhá dále a někdy je velmi nekompromisní, občas se objeví i nepotvrzené signály o praktikách, které jsou na limitu toho, co se ještě dá považovat za fér hru. Ona hranice mezi tím být chytřejší než konkurence na straně jedné a mezi podrazem na straně druhé je někdy subtilní a docela pohyblivá.
Vlastně jsem byl docela rád, že bankovním asociace takové informace nevyhledává ani neshromažďuje a do byznysových strategií jednotlivých bank nechce a ani nesmí zasahovat ani je koordinovat. Koneckonců, asociace má etický kodex a etický výbor, banky se mohou v případě vzájemných sporů na výbor obracet a na porušení kodexu se odvolávat. Za deset let mého působení v asociaci se to ale nestalo ani jednou. Vlastně se tomu ani nedivím, taková demarše by byla z reputačního hlediska docela citlivá.
Ostatně snahy těžit se situace nebo bránit sveřepě svůj sektorový zájem nevidíme jen v bankovnictví, je to fenomén o mnoho širší, jaro a začátek letošního léta a příprava kroků k mitigování dopadů lock downu na domácnosti a korporáty k tomu nabídla nejeden příklad. Místy to trochu připomínalo soutěž, který sektor má lepší lobbystický výtlak u policy makerů.
A když se podíváte na celé to čtvrtstoletí dozadu, kterou věc byste vyzvedl nejvíce?
Ten příběh se začal psát vlastě ještě o něco dříve a dlužno říci, že cesta k nespornému současnému úspěchu českého bankovnictví nebyla zpočátku vůbec jednoduchá. Na začátku devadesátých let to začalo krokem, daným liberální doktrínou počátků ekonomické transformace, spočívajícím v otevření bankovního trhu úplně novým hráčům. Vedlo to k boomu počtu bank. I když byla snaha nastavit přísný licenční proces, sotva by snesl srovnání s dnešními sofistikovanými licenčními procedurami. Ostatně i samy licenční autority si musely za pochodu projít školou života. Většina tehdy vzniklých bank později tak či onak skončila, přičemž příčiny byly různé, třeba nedostatek kapitálu, který neumožňoval čelit problémům v bilanci, nekvalitní management nebo neživotaschopný obchodní model.
Je si vzpomeňme, jak fungovaly velké a dosud neprivatizované banky v průběhu devadesátých let. Později se tomu začalo říkat „bankovní socialismus“ – vybavíte si ještě tento pojem? Šlo o nabírání rizika dosud nerestrukturalizované ekonomiky do knih komerčních bank a pokračující vynucenou misalokaci aktiv. Banky byly vlastně uvedeny do schizofrenní situace – čekalo se od nich, že na jednu stranu „podpoří transformaci“ tím, že finančně podrží korporáty, aby měly čas na restrukturalizaci a ozdravení a na stranu druhou, že budou ctít princip obezřetného hospodaření a řízení rizika. Navíc při tom byly podkapitalizovány a tudíž velmi zranitelné.
Není divu, že dekáda devadesátých let vyústila v kolaps malých bank a narůstající potíže bank velkých. Přichází moment, který osobně považuji za určující pro dnešní úspěch českého bankovnictví, a kterým je privatizace velkých bank, a to do rukou strategických zahraničních vlastníků. Mimochodem, dovedete si představit, že by se v dnešní společenské atmosféře a politické konstelaci někdo vzchopil k podobně věcně i politicky odvážnému – byť do jisté míry okolnostmi vynucenému rozhodnutí? A vzpomeneme si, za které vlády byla privatizace zahájena? Pro strategické partnery nepochybně také nebylo jednoduché rozhodnout se investovat do českého bankovnictví – na straně jedné sice stála perspektiva budoucího rozvoje trhu a návratnosti nemalé investice, ale na straně druhé obří úkol postavit tento sektor na nohy, dodat mu kapitál, governance a kdovíco ještě.
Pozitivní očekávání, spojená svého času s privatizací českých bank zahraničním vlastníkům se naplnila. Vlastníci bank přinesli nejen do bank, ale jejich prostřednictvím i do celé ekonomiky kapitál, stabilitu a nejvyšší standardy řízení firem. A tento přístup si zachovali po celou dobu, kdy banky vlastní. Díky tomu se do řízení bank zakódovala kultura obezřetnosti a odolnosti, z níž čerpají svou sílu dnes.
Vzpomenete si na situaci, kdy padla banka Lehman Brothers? Jak se v té době bankéři cítili? Dá se to srovnat se současnou Covid krizí?
Krizi roku 2008 jsem prožíval během mé mise v Evropské bance pro obnovu a rozvoj (EBRD) v Londýně. I když EBRD je v prvé řadě specifickou mezinárodní finanční institucí a požívá mnoha privilegií v podobě záruk, přednostního uspokojování pohledávek při workoutu nebo daňové imunity, což ji od běžných bank výrazně odlišuje a také chrání – obrazně řečeno – před nepříznivým počasím, atmosféra byla dusivá, plná nejistot. Banka ale neutrpěla žádné větší ztráty. Její situace byla navíc zcela nesrovnatelná v tom, že její akcionáři jí dali v tom tehdejším marasmu jasnou instrukci velmi výrazně navýšit objemy operací a pomoci tak příjemcům zmirňovat dopady krize. Banka si to mohla dovolit, měla přebytek kapitálu, malou finanční páku a požívala nejlepší rating díky ratingu svých vládních akcionářů.
Srovnání té předchozí krize s tou stávající je ošidné. V některých věcech se zásadně liší, třeba tím, jak vznikly. Specifické příčiny krize 2008 vzešly primárně – byť zdaleka ne pouze – z finančního sektoru. Jen si připomeňme rozvoj „stínového“ paralelního bankovního systému, boom speciálních účelových firem, investičních bank a fondů či všelijakých hedgingových struktur. To částečně potlačilo význam tradičního bankovního zprostředkování („de-intermediation“) a přispělo to k výraznému nárůstu finanční páky ve finančním i nefinančním sektoru. Bylo tu i oslabení pozornosti regulátorů trhu, nedostatečný monitoring úvěrového procesu, omyly centrálních bankéřů, ignorování bublin, mylné vyhodnocení nízkoinflačního prostředí, nešťastné zásahy vlád, za zmínku stojí v USA jejich populistické kroky ke zpřístupnění bydlení i nízkopříjmovým domácnostem atd.
Vlády a centrální banky na to reagovaly množstvím opatření, z nichž velké množství směřovalo ke konsolidaci a uklidnění situace ve finančnictví a v bankách. Byla třeba vykupována problémová aktiva, uskutečňovány přímé kapitálový vstupy vlád do některých systémově důležitých bank, rozvinul se systém garance depozit, nebo byla opakovaně pumpována likvidita do peněžního systému s cílem udržet trh v chodu. Začaly být využívány i nestandardní operace na druhotném trhu státních dluhopisů s cílem podpořit úvěrové aktivity bank.
Ta stávající krize je jiná v tom, jak vznikla a také v tom, v jaké kondici jsou bankovní systémy, a tedy i v tom, kam jsou zejména vládní opatření směrována, tj. primárně na podporu ostatních sektorů ekonomiky včetně domácností. Na vině není klasicky cyklický vývoj ekonomiky, ale externalita (pandemie), které je nutno čelit a ekonomické důsledky administrativních opatření proti pandemii.
Dopady obou krizí ale budou v mnohém obdobné. Řeč je o růstu daňové zátěže a k mezigeneračnímu přesunu části daňového břemene na budoucí generace. Dojde ke strukturálním změnám v ekonomice, a urychlí se růst nových „sun rise“ oborů jako je digitál, což přinese výkonový potenciál i bankám. A také regulátoři se po krizi 2008 velmi činili a tušíme, že jejich tvůrčí apetit bude stávající krizí opět povzbuzen.
Covid krize Vás zastihla, když jste ještě vedl bankovní asociaci. Jak jste tu vzniklou situaci vnímal?
Nejlépe se to charakterizuje výrazem smíšené dojmy. Na jedné straně velká nervozita, kdybych ji popřel, tak by mi to asi nikdo nevěřil. Současně jsem ale silně vnímal, že si banky věří, že nastalou situaci zvládnou, a to i přesto, že prognózy ekonomického vývoje vůbec nevypadaly dobře. A že to zvládnou díky tomu, že mají robustní kapitálovou a likviditní pozici a jsou silně ziskové. A že i předchozí hlubokou krizi zvládly „bez ztráty kytičky“. K uklidnění určitě přispěla i včasná a razancí adekvátní reakce ČNB.
Bylo vidět, že si vedení bank uvědomují, že nestačí, že banky krizí nejspíše projdou bez větších škod – což už samo o sobě má velkou signální váhu a vnáší prvek uklidnění do situace, kdy nejvíce nedostatkovým „zbožím“ v ekonomice se stává důvěra v budoucnost. Ale že si také uvědomili, že není možné čekat jen na to, co vymyslí a prosadí vláda a centrální banka, ale že nastala chvíle, aby banky byly aktivní součástí a hybateli opatření ke zmírnění dopadů krize, ab také jejich nositeli. Proto například přišly s dobrovolným moratoriem na splátky úvěrů o měsíc dříve, než bylo uzákoněno. Jsem hrdý na to, že iniciativa k tomuto dobrovolnému moratoriu vzešla z půdy asociace. Banky také tlačily na urychlení diskuse k různým záručním programům k úvěrům COVID a dodaly k tomu do diskuse s vládní administrativou potřebnou expertizu i finanční prostředky na zaplacení nezbytné právní podpory. Krizový management také vyžaduje akční a flexibilní model spolupráce a zapojení nejvyšších řídících struktur, které řeší nejen jak reagovat na vzniklou situaci, ale postupně začínají řešit otázku, jak dále z krize ven. Frekvence kontaktů na nejvyšší úrovni se státní správou i s centrální bankou dosáhla dříve neviděné intenzity.
Podstatné na tom je, že to fungovalo a funguje ne podle schématu „my a oni“, ale ve skutečném dialogu, s vědomím potřeby spolupráce a vytváření synergií, a to je docela novinka. Uvědomuji si, že si některý skeptický čtenář může říct „zase jeden co to lakuje na růžovo“. Ale věřte mi, tentokrát to bylo jinak, myslím, že si všichni uvědomovali, že se navzájem potřebujeme. To nemění nic na tom, že banky nejsou charita či veřejná utilita a že se přirozeně na tuto spolupráci dívají i tak, aby to mělo i přiměřený byznysový přínos, a proto si v diskusi prosazují svá hlediska. Ostatně své si prosazuje i vládní strana. Podstatné je, že tu byla ochota k dohodě a že se našla řešení, která byla přijatelná pro obě strany. Musím říct, že mě docela iritují, i když nepřekvapují, novinové titulky typu „banky podvedly ministryni financí“ když banky deklarovaly, že po skončení zákonného moratoria na splátky úvěrů budou situaci klientů řešit individuálně. Myslím, že ministerstvo financí umí mobilizovat dostatek vlastní nebo externí expertizy, aby vědělo nejen, jakým přísným regulatorním požadavkům jsou banky ve vztahu ke svým klientům podrobeny, ale také že banky mají silný finanční i reputační motiv situaci klientů řešit, nejen kvůli klientům, ale i kvůli sobě.
Spolupráce byla nastavena a funguje, ale to neznamená, že vše je tak, jak by mělo či mohlo být, že to je přehledné a dobře uspořádané. Museli jsme reagovat na některé nové výzvy. Legislativní tsunami není novinkou, ale pod vlivem krize dále zesílilo, masivní využívání institutu legislativní nouze vyžadovalo nejen pohotovou a kvalifikovanou reakci, ale de facto kontinuální připravenost k reakci a zpětné vazbě. Vlastně se bankovní asociace zhusta dostávala do pozice, kdy byla nucena témata odpracovat i za jiné. Dokonce se to od ní vysloveně očekávalo, což je pozice náročná, ale výhodná nejen jako „damage control“, ale jako cesta ke zvýšení pravděpodobnosti, že schválená řešení budou z pohledu bank stravitelná. Čelili jsme také fenoménu tzv. „pocitových“ legislativních iniciativ, kdy návrhy vznikaly nejen ve vládních institucích, ale překotně a neuspořádaně i v kuloárech parlamentu nebo v šeru nevládních organizací. Mnohé návrhy byly napsány bez diskuse, bez analýz, bez domýšlení důsledků a souvislostí, a byly často vedeny ryze politickými a populistickými motivy. Krize také dala impuls ke snahám o prosazování nekrizových témat a nekonsensuálních řešení v rámci legislativní nouze.
A témat, která jsme řešili, bylo a zůstává opravdu dost. Jen během prvních tří měsíců od počátku epidemie šlo například o zákon o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID 19, o zákonné splátkové moratorium, o novelu zákona o spotřebitelském úvěru, o zákon o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2. Pak tu byly záruční programy COVID 2, 3 a s nimi související zákon o poskytnutí státní záruky České republiky na zajištění dluhů Českomoravské záruční a rozvojové banky. Dále program COVID EGAP+. Participovali jsme na projektu trasování klientů, tj. tzv. chytré karantény a vytváření vzpomínkových map za použití lokalizačních údajů. Opomenout nelze ani Lex COVID, přinášející zvláštní opatření ve vztahu k insolvenčním právu, k výkonu rozhodnutí a k exekucím. Na stole byla také legislativa ke chráněnému účtu, tématem byla nadále teritorialita exekutorů nebo problém zákonné úpravy hromadného řízení. A abychom nezapomněli, pokračoval projekt SONIA/BankID v oblasti napojení bank na registry a NIA, a pokračovaly také implementační prvky projektu Národního rozvojového fondu.
Bylo to bouřlivé období, vlastně stále ještě je. Myslím, že ty dekády trpělivého budování bankovní asociace a její skvělá expertní reputace se teď velmi pozitivně zúročily.
Během Vašeho působení se v asociaci prosadilo spoustu novinek. Ať už se jedná o kodex mobility, instantní platby, Národní rozvojový fond, open banking, BankID a spousta dalších. Která aktivita vás ale potrápila nejvíce a vzpomenete si na nějakou perličku v tomto směru?
Ano, udělalo se toho opravdu hodně. Víte, mají-li věci vzniknout pořádně, není to nikdy lehké, musíte pamatovat na tisíc detailů, vzít za skutečnost to, že se pohybujete ve velmi konkurenčním prostředí, kde se střetávají zájmy a názory, že musíte mít stále na zřeteli prospěch všech nebo alespoň co největšího počtu členských bank, že vám do pracovních struktur asociace docházejí z bank lidé různých charakterů a také s nestejnou mírou znalosti problému, že jsou často odborníky ve své specializaci ale už nevidí širší kontext atd. Bankéři totiž nejsou žádní supermani, jsou to lidé z masa a kostí a, jako v každém oboru lidské činnosti, jsou takoví jací jsou. Musíte si uvědomit, že je trápí totéž, co Vás, tedy že je bankovnictví čím dál tím více přeregulované, sešněrované, že se pomalu ale bohužel nezadržitelně sune spíše do role jakési pseudo veřejné utility, a že tedy největší výzvou je ochránit inovativní potenciál, který banky vždycky měly a dokázat jejich lidi motivovat. Teď nemluvím o penězích, ale o nápadech a vizích a jejich uskutečňování.
A právě bankovní asociace by měla přinášet vize a nastolovat témata. Před deseti lety jsme si řekli, že chceme být leadrem, opinion makerem a expertem. Jen z toho výčtu projektů, který je obsažen ve vaší otázce plyne, že se nám to snad dařilo. Úlohou lidí z asociace, a teď nemluvím o výkonném řediteli, ale o každém z mých bývalých kolegů a kolegyň, je pak experty z bank, pracující ve strukturách asociace v jejich práci podpořit, poradit jim, nabídnout to, co také dělá asociaci velmi silnou, totiž institucionální paměť a zkušenosti, ale v neposlední řadě s nimi lidsky vyjít. Není to vždycky jednoduché, ale dařilo se nám to a já touto cestou bývalým kolegům a kolegyním velmi děkuji.
A když se ptáte, co mě nejvíce potrápilo, pak asi to byl projekt SONIA/BankID, kde na straně bankovní asociace stál kompaktní tým expertů bank a právních kanceláří, zatímco na straně úřadů se to jevilo tak, že to téma v průběhu času objevovaly stále další a další útvary a řídící stupně uvnitř ministerstev a my někdy měli trochu pocit, že začínáme pořád znovu a znovu od začátku s vysvětlováním toho, co projekt obnáší a co přinese. Ale že se to nakonec zvládlo legislativně ukotvit během nějakých patnácti či šestnácti měsíců není vůbec špatné a zástupcům veřejné správy i poslancům a senátorům patří dík za to, že nakonec zařadili nejvyšší rychlostní stupeň.
Nevím, jestli do tohoto rozhovoru patří perličky, ale neodpustím si, že tu a tam člověk na něco takového narazí. Třeba když jsme si velmi poctivě odpracovali nový zákon o spotřebitelském úvěru, byly to skutečně stovky hodin expertní práce asociačních struktur a dialogu s ministerstvem financí i s neziskovkami, vlastně další příklad konstruktivní spolupráce. Byli jsme v tomto velmi transparentní, dělali semináře, komunikovali s odbornou veřejností, s neziskovkami, s akademickými pracovišti, dalšími asociacemi působícími na finančním trhu atd. Výsledek byl, že návrh zákona do parlamentu bez rozporů šel a s naší plnou podporou. No a když Vám pak zavolá jeden z partnerů významné právní kanceláře, působící v Praze a pracující pro velkou banku, že se potřebuje nutně sejít a pak začne hovor dotazem, jestli jsme v asociaci zaznamenali, že probíhá příprava nového zákona o spotřebitelském úvěru, tak jen polknete. Tak to je ta perla. Podobných bylo v těch deseti letech více, ale nemá smyslu se s tím šířit.
Jak vnímáte celou situaci kolem Bankovní identity? Není to tak, že projekt, který měl banky sjednotit je nakonec rozděluje? Nebo byly v tomto směru již od začátku nejednotné postoje mezi „velkou trojkou“ a zbytkem trhu?
Já se dívám na bankovní identitu (s malým b) jako na super progesívní digitální počin, který přinese výhody úplně všem – klientům tím, že se jim zjednoduší život při komunikaci se státem i se soukromými dodavateli služeb, také státu, protože to může dát impulz k tomu, aby se konečně doopravdy rozvinuly služby e-governmentu, soukromým dodavatelům služeb, kteří mohou ušetřit velké peníze na nákladech obsluhy klientů, a v neposlední řadě i bankám samotným, které dostanou nástroj na rozšíření nabídky bankovních služeb online. Takže win-win úplně pro všechny. Takto jsme k tomu v asociaci přistupovali a soustředili jsme se výlučně na legislativní stránku věci, aby bylo možné co nejdříve dospět do bodu realizace. Bankovní identita je sice projekt se silným prvkem společenské odpovědnosti bank, ale je to projekt s velkým komerčním potenciálem pro ty banky, které se cestou nabízení bankovní identity klientům vydají. My jsme vždycky poctivě hlásali, že si odpracujeme v asociaci legislativní část prorjektu, ale že jak si to banky udělají v implementaci je pro nás tabu. A to nejen proto, že asociace jako taková není vybavena kapacitně ani rozpočtově takový projekt realizovat, ale zejména proto, že bychom se dostali mimo náš mandát, který nám zapovídá dělat byznysové aktivity a samozřejmě i proto, že bychom se mohli dostat do kolize s legislativou na ochranu hospodářské soutěže.
Informaci, že se tři banky rozhodly postupovat společně při vytváření zastřešující instituce, jsem přijal bez emocí, spíše se satisfakcí, že myšlenka bankovní identity, kterou jsme poprvé předestřeli členským bankám již před pěti či šesti lety a která byla dlouho vnímána s rozpaky se konečně ujala. Mimochodem – šlo právě o ty tři banky, které se k tomu nápadu tradičně stavěly nejvíce rezervovaně. Tím, že svůj názor změnily daly tomu tématu zásadní impulz, čehož si velmi cením. Od té doby, co tyto tři banky převzaly iniciativu, jsme opakovaně vysvětlovali bankám ostatním, že naše asociační role končí přijetím legislativy a že jak si to udělají potom je jen na nich, tj. zda vytvoří jednu společnou entitu, nebo třeba dvě či více, nebo naopak žádnou. A to proto, že to je obchodní úvaha, kterou si musí udělat samy. V tuto chvíli tedy máme již dva projekty společného postupu několika bankami, budiž. Jako zastánce blahodárného vlivu konkurence na kvalitu a cenu poskytovaných služeb s tím osobně nemám žádný problém, naopak. Nemyslím, že by to mělo banky nějak rozdělovat, jak se ptáte v otázce, je to prostě věc jejich úvahy, nakolik vidí v bankovní identitě (s malým b) obchodní potenciál a jak jej chtějí využít.
Národní rozvojový fond byl reakcí na potencionální bankovní daň, která mimo jiné značně snižuje zisky bank na Slovensku. Ačkoliv fond je koncipován jako zajímavý, ziskový nástroj na podporu ekonomiky, vznikl by nebýt popudu k bankovní dani?
Na Slovensku již bylo rozhodnuto o tom, že bankovní daň končí. A pokud jde o náš Národní rozvojový fond, nezbývá než znovu a opět říkat, že zaužívaný mediální obraz tohoto tématu, že se tím fondem banky chtěly jen vykoupit z nebezpečí bankovní sektorové daně, je mylný. Už jsem to vysvětloval mnohokrát z pozice člověka, který u toho byl osobně od samotného začátku, ale zdá se, že to je marné, osobní svědectví do šířené představy zřejmě nezapadá. Takže ještě jednou. Bankovní asociace se ve svém narativu dlouhodobě neomezuje na pouhé „úzké“ prezentování přínosů a významu bankovní industrie, jejích předností a příspěvku ekonomice, ale sebevědomě artikuluje obecnější postoje ke společenským trendům a formuluje konstruktivní návrhy k výzvám současnosti. V tomto rámci jsme argumentovali, že budoucí ekonomický růst bude záviset mimo jiné na tom, jak jej podpoříme a zkvalitníme dalšími investicemi. Také jsme říkali, že naší výhodou je, že nemáme problém s úsporami ani s kapacitou zdejšího finančního sektoru pokrýt podstatně vyšší investiční aktivitu. Problémy ale máme s podmínkami pro podnikání a investování.
Myšlenka Fondu, o které se nám podařilo přesvědčit vládní policy makery a docílit toho, že ji vzali za svou, je z tohoto úhlu pohledu krokem správným směrem. Nepopírám, že opakovaně nastolované téma sektorové daně pomohlo, aby tento krok správným směrem byl učiněn, věřím ale, že i bez debaty o sektorové dani by tento krok byl tak jako tak dříve nebo později učiněn. Jeho efektem může totiž být něco, co ekonomika velmi potřebuje, totiž zvýšení její investiční kapacity o desítky až stovky miliard Kč. Fond bude mít dlouhodobé zaměření a bude mít výrazně proticyklický efekt. Stabilní každoroční objem investic bude mít pozitivní dopad na zaměstnanost v horších obdobích ekonomického vývoje. Protože modus operandi Fondu bude spočívat ve vytváření finanční páky, tedy multiplikačního efektu rozkládáním rizika, umožňujícího expanzi zapojení komerční složky do financování projektů, tzv. „credit enhancement“, mohou, respektive budou tím také zmírňovány negativní dopady, spojené s budoucím ukončováním přílivu zdrojů ze strukturálních fondů EU. Mechanika Fondu také může sehrát významnou úlohu kompenzace úbytku státem financovaných investic v době, kdy stát začne s nevyhnutelným ozdravováním veřejných rozpočtů, což, obávám se, bude probíhat zejména v oblasti diskrečních výdajů, mezi něž investice do infrastruktury tradičně patří.
Mimochodem, pro vznik Fondu a jak má fungovat existují inspirace a praxí osvědčené zahraniční vzory, netvořili jsme nějaký pochybný experiment. A pokud se Fond rozběhne, a doufejme, že to bude co nejdříve, když už má nyní licenci od ČNB, tak jeho úspěch může být inspirací, jak jeho schéma replikovat a rozvíjet a dále tak mobilizovat veřejné i soukromé zdroje a vytvářet synergie v jejich využití. A tedy rozvíjet rovné a vzájemně výhodné (win-win) partnerství soukromého a veřejného sektoru.
Bojím se však jednoho, že navzdory všem ujištěním, investičním plánům a dalším strategickým dokumentům se rozběh aktivit fondu bude potýkat s tradičními neduhy státem realizovaných infrastrukturálních investic, tj. s pomalou přípravou projektů, s resortismem či s návyky na rutinu rozpočtového financování investic, se strachem z neznámého. Od počátku práce na fondu jsme volali po projektech, říkali jsme „pojďme si pilotně odzkoušet na dvou třech projektech jak to funguje“, podpořme vznik know how na straně investorů. Jen doufám, že teď už ty projekty opravdu jsou, fond bude akční a celá tato skvělá myšlenka nebude promarněna.
Jednou z aktivit, které můžeme na trhu v poslední době být svědky, je slučování jednotlivých účastníků trhu (např. ČMSS a ČSOB, Wüstenrot a MONETA, Česká spořitelna chce převzít pobočky Waldviertler Sparkasse). Myslíte si že právě díky vysokým nárokům na banky a snaze co nejvíce navýšit úspory z rozsahu, budeme do budoucna svědky dalších akvizic? A můžete prozradit, zda se diskutovalo na poli ČBA i o dalších akvizicích, o kterých možná veřejnost nevěděla, a nakonec se neuskutečnily?
Mohu vás ujistit, že je-li někdy a někde zvažována akvizice nebo fúze, tak bankovní asociace bude poslední, kdo se to dozví, a to ještě z médií. Jsem tomu rád, tak je to správně, tohle jsou tržně velmi citlivé věci a únik informací v nevhodný čas může celý záměr torpédovat. Platilo zlaté pravidlo, že asociace takové informace nevyhledává, ostatně, k ničemu by jí nebyly. Z těch několika transakcí, které v otázce uvádíte, bych osobně žádný trend nevyčetl, alespoň ne prozatím, každá z nich byla vedena konkrétními motivy a obchodními záměry, které se případ od případu lišily. Každopádně pro inovativní firmy a přístupy je na českém trhu místa stále dost.
Česká bankovní asociace se také už roky angažuje na poli finanční gramotnosti. Jak hodnotíte finanční gramotnost obyvatel dříve a dnes? A přeci, nedá se říct, že dříve, když tady byla nižší ochrana spotřebitele než dnes, museli být lidé daleko obezřetnější?
Začnu možná trochu provokativním prohlášením. Finanční vzdělávání se v Česku rozvíjí již bezmála dvě dekády, vznikly strategie, nateklo sem velké množství peněz, působí zde řada subjektů s nezištnou motivací, nebo také s motivací zištnou, ale finanční gramotnost se nelepší. Je nejvyšší čas začít uvažovat, proč to nezabírá tak, jak bychom si přáli. A jestli existují nové nebo jiné směry, kterými se vydat, aby se finanční gramotnost populace začala zlepšovat, což je něco, co chceme a na čem nám moc záleží.
Zkušenosti, které jsme s tímto tématem v asociaci udělali vedou k některým postřehům, které by mohly být vzaty při úvaze, kterým směrem se dále ubírat. Opakuji stále dokola, že pokud jde o tvorbu programů finančního vzdělávání, největším problémem je, že většina subjektů se vydává tou nejsnadnější plošnou cestou, bez zacílení na konkrétní skupiny lidí. Většina tvůrců tak tvoří programy, které jsou vlastně obsahově víceméně stejné pro všechny, bez rozdílu věku, vzdělání, bez ohledu na rodinné a sociální prostředí, bez ohledu na životní situaci, v níž se ten který z nás zrovna nachází. Proti tomu stojí cesta náročná, totiž postavit vzdělávací programy na míru pro ty nejzranitelnější a cíleně jim je doručit. Takových programů je menšina. Ale plošné programy zas tak úplně nezavrhuji, pokud jde o výuku základů finanční matematiky a základních pojmů.
Vezměme příklad dětí školou povinných a mluvme o potřebě důrazu na diferenciaci školní výuky finanční gramotnosti podle sociálního složení cílové skupiny studentů. Obsah výuky by měl být citlivě přizpůsoben tomu, kde a v jakém prostředí škola působí. Jinak je třeba vyučovat finanční gramotnost například v prosperujících regionech, a jinak v regionech sociálně slabších. Obdobně je třeba rozlišovat jednotlivé typy škol. Jednotný obsah vzdělávacího programu totiž obnáší riziko, že škola nejen že nebude pomáhat překonávat sociální rozdíly mezi dětmi, což by mělo být jejím posláním, ale bude na ně naopak poukazovat a tím rozdělení prohlubovat.
Nezastupitelná je role rodiny, protože děti vidí ve svých rodičích vzory. Vzdělávání v podání curricula českých škol má potřebu vést děti k úspěchu. Pak ale vidíme děti v problematických regionech, které na vlastní oči sledují své rodiče a jejich neschopnost hospodařit s penězi, která může celou rodinu finančně zlikvidovat. Proto je důležité rodinu do finančního vzdělávání také zapojit. Svého času jsme projezdili Ústecký kraj. Poznatek není moc povzbudivý, kombinace potřeby správného zacílení s potřebou motivovat rodinu ke spoluúčastí na finančním vzdělávání hraničí s mission impossible.
Při rozvíjení finančně vzdělávacích programů je třeba pamatovat nejen na možnosti a příležitosti, tzv. cesty k úspěchu, ale stejně důležité je i poukazovat na rizika a na poučení z neúspěchů, říkejme tomu imunizace – právě tady se otevírají možnosti sblížení a překonávání sociálních rozdílů např. díky zprostředkování zkušeností jiných sociálních skupin. Výstižně to na jednom z našich seminářů k tomuto tématu vyjádřil Ivan Gabal, snad je přípustné jej tady citovat: „Dětem je třeba předkládat názorné příklady a prostřednictvím finančního vzdělávání zvyšovat jejich odolnost vůči neúspěchu či podporovat jejich schopnost poučit se z chyb svých rodičů. Děti by se měly učit o životě i společnosti v dobrém i špatném, tedy i z hlediska těch, kteří jsou ohroženi neúspěchem, chudobou nebo si nedokážou vydělávat. Tak aby viděly, že život není jen o úspěšných celebritách, ale také o neúspěších a rizicích. Sociální aspekty by měly být při finančním vzdělávání na školách zohledňovány.“
A nezapomeňme na policy makery, oni totiž často v dobré víře a docela nevědomky vysílají signály, které účinnost finančního vzdělávání oslabují. Příkladem je oblíbené téma ochrany práv spotřebitelů. Když přestřelíte tuto ochranu a dopustíte se excesů, můžete tím podněcovat morální hazard. Špatně postavený zákon může oslabit pozitivní účinky finančního vzdělávání a může deformovat motivace a dezorientovat spotřebitele. Jen s trochou nadsázky tak lze říci, že i policy makeři by měli být neopominutelnou cílovou skupinou finančního vzdělávání, ale iluze si nedělám. Nechme místo toho promluvit Hayeka, který řekl něco v tom smyslu, že specifickou úlohou ekonomie je ukázat lidem, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o kterých se domnívají, že je mohou řídit. Což neplatí jen pro ochranu spotřebitele, že.
Jaké vidíte trendy ve finančnictví a bankovnictví v návaznosti na obě krize?
Bankovnictví se rychle vyvíjí. Nemyslím si, že by krize přinesly nebo že ještě přinesou nějakou výraznou změnu do trendu, který je předurčen digitalizací, otevíráním trhu nebankovním finančním společnostem, rychlou technologickou inovací, vedoucí k významným změnám v chování zákazníků a v jejich očekáváních, která překračují tradiční hranice finanční industrie. Je tu imperativ zlepšování klientského zážitku. Budoucností bank je ekosystém integrující finanční i nefinanční služby, procesní, produktová i prodejní konzistence.
Pandemie však tyto trendy urychlila. Dopředu se dere umělá inteligence, pronikání finančních produktů do každodenního života, integrovaný pohled na osobní finance zákazníka a na to navázané kvalitnější poradenství. Banky se již nyní soustřeďují na to, jak chytře využít existující data, analytiku a klientskou digitální stopu. Orientace na zákazníka musí být středobodem veškerých činností v bance; výzkum zákaznické zkušenosti bude provázet celý designový a vývojový proces. Pochopit nejen to, co zákazníci říkají, ale také to, co dělají a proč se tak chovají. To obnáší na straně bank změnu způsobu uvažování o finančních produktech. Současně mají klienti ta nejvyšší očekávání ohledně bezpečnosti svých dat a peněz, důvěra klientů je totiž tím nejcennějším aktivem v rukou bank.
Komparativní výhody bank proti ostatním segmentům finančního trhu se nezmění, zůstanou jimi stabilita, kapitálová síla, investiční kapacita, inovativní schopnost, propracovaný a účinný systém řízení rizik. Přetrvá přednostní orientace českého bankovnictví na obsluhu tuzemské reálné ekonomiky. Investiční bankovnictví sice bude nabývat postupně na významu, ale bude to primárně na podporu produktů, zajišťujících riziko na straně klientů i na straně samotných bank, například poskytování úrokových a kurzových zajišťovacích nástrojů korporátním klientům, také klientům veřejnoprávním, ale i obyvatelstvu, nebo půjde o strukturované finanční nástroje pro financování infrastrukturálních projektů.
Regulátoři, investoři, ale konec konců i klientská veřejnost budou klást stále větší důraz, každý svým způsobem, na kvalitu řízení rizik, budou očekávat bezchybné korporátní řízení, transparentnost a inherentní kvalitní compliance funkci v bankách. Své si řeknou nepochybně i strážci finanční stability. Ovšem investoři také chtějí výnos a budou jistě porovnávat výnosnost svých investic do bank s možným výnosem investic do jiných sektorů. Už teď se dají v tomto směru dají vysledovat znepokojivá srovnání, která mohou komplikovat život těm bankám, které by si chtěly jít na trh pro dodatečný kapitál. Přeregulované banky budou muset řešit otázku, jak zajistit svým akcionářům požadovaný výnos, věřím ale jejich invenci a že to dokážou.
Poroste kybernetické riziko a banky do něj budou investovat stále více. Jistě ochrání peníze a osobní data svých klientů a přispějí tak i k propagaci důvěry širší veřejnosti v digitál, ale bude to stále dražší. Stejně jako bude stále dražší compliance funkce.
Když se podíváte na změny, kterými bankovní sektor každoročně prochází (jen letos se většina bankéřů přesunula domů do digitálu), tak jak by podle vás měl vypadat bankéř, který vyjde vysokou školu a co se snažíte svým studentům dostat do hlavy Vy?
To je moc těžká otázka. Jestli jsem to správně zaregistroval, zájem o studium oboru bankovnictví na vysokých školách klesá. Musíme si klást otázku proč a jestli to náhodou neznamená, že banky už nejsou tak atraktivním zaměstnavatelem, jakým mohly být ještě před několika lety. Bankovnictví je oborem, který je stále více sešněrováván a zatěžován neustále narůstající administrativou. Mladí lidé, nebo alespoň jejich většina, chtějí mít volnost tvořivosti, perspektivu uplatnění dobrých nápadů a jejich pružné realizace. Když to přeženu a zjednoduším, nechtějí jen vyplňovat tabulky. Obávám se tedy, že naděje na profesionální seberealizaci tvořivého člověka, zvláště pokud nastoupíte na začátku své profesní dráhy do pozice velmi juniorního pracovníka v bankovnictví, je výrazně menší, než bývala dříve. Banky se snaží tomuto čelit přechodem na agilnější způsob fungování. Připouštím, že agilita a projektový přístup k řešení úkolů je lepší, než klasické liniové pyramidové řízení, pokud jde o to dávat lidem větší motivace a pocit, že přinášejí do práce týmu svůj viditelný otisk. Ale z nesčetných pracovních situací a kontaktů s bankovními experty v posledních deseti letech také usuzuji, že agilita není čistým win-win řešením. U komplikovaných témat, jako byla SONIA/BankID nebo Národní rozvojový fond, stejně skončíte o masívních struktur a řešíte problém, jak vylepšit interní komunikaci expertů v týmu.
Jak na to může reagovat škola? Samozřejmě musí studentům vštípit základní balík odborných znalostí, bez něhož to nepůjde. Ale pak by měla klást důraz na rozvoj tvůrčího myšlení, sebedůvěru a odvahu k samostatnému přístupu k řešení úkolů. Vím, že to škola to dělá a snaží se jít tímto směrem při modernizaci výuky, a proto jim držím palce. Když se to povede, zvýší to atraktivitu oboru,