březen 2022, časopis Bankovnictví
Prosazení myšlenky na vytvoření Národního rozvojového fondu bylo bezpochybně jedním ze zásadních počinů bankovní asociace v uplynulých letech. Ale odkud se ta myšlenka vzala a jaké ambice dostal Fond do vínku? A proč se asociace do této iniciativy vůbec pustila? A v jakém stádiu je rozbíhání jeho aktivity nyní, o tři roky později? Pokusme se to shrnout v následujícím textu.
Bankovní systém rozhodně netrpí nedostatkem zdrojů pro úvěrování ekonomiky. Právě naopak, velký přebytek kapitálu nad regulatorními požadavky znamená, že potenciální úvěrová kapacita bank vysoce překračuje jejich celkovou stávající úvěrovou angažovanost v ekonomice. Mohlo by se tedy zdát poněkud zvláštní, že se banky s takovou vehemencí ujaly tématu vytvoření rozvojového fondu, a dokonce přislíbily do něho vložit zdroje. Fond mohl být jimi vnímán jako dodatečná konkurence. Mohla tu být i obava, že Fond a vklady bank do něj budou uzurpovány státem, který by si z něj udělal další formu rozpočtového financování investic a vklady bank nebudou nic jiného než jiná forma bankovního zdanění. Ostatně naše první kontakty s administrativou nasvědčovaly tomu, že právě takto to bylo představiteli ministerstev chápáno a my byli vnímáni nikoliv jako spolupracující partner, ale jako protistrana, hájící sobecké zájmy svých členů – a tahající za kratší konec provazu. Že se podařilo tuto percepci změnit a vytvořit dělnou atmosféru lze vidět, s výhodou zpětného pohledu, tak trochu jako malý zázrak, když uvážíme, že média byla již nějakou dobu předtím prosycena nenávistnými výpady části tehdejších policy makerů vůči údajně nenasytným bankám. Tím spíše, že nikdo z nás nemohl popřít, že asociace zastupuje zájmy komerčních subjektů a že to je především lobbystická sktruktura pro jeden významný segment trhu.
Vskutku, cokoliv asociace propaguje, musí buď chránit nebo vytvářet na úrovni jednotlivých bank konkrétní byznysové příležitosti a je jen na nich, zda jich chtějí využít. Tuto misi je však třeba dát do širšího kontextu ekonomického i společenského. Asociační narativ vždy odkazoval na to, že banky hrají v ekonomice nezastupitelnou úlohu a že proto je třeba výzvy oslovovat společně. Zejména ke vztahu k hospodářské politice vlády, k regulátorům, dohledu i k ostatním zájmovým strukturám na trhu přinesla asociaci dlouhodobá zkušenost poučení, že dialog, hledání společných cílů, kompromis a spolupráce jsou vždy lepší než kontroverze a silová řešení.
Bankovní asociace dlouhodobě argumentovala tím, že budoucí ekonomický růst bude záviset mimo jiné na tom, jak jej podpoříme a zkvalitníme dalšími investicemi. Už proto, že banky nemají problém s kapitálem ani s kapacitou pokrýt podstatně vyšší investiční aktivitu. Myšlenka Fondu byla z tohoto úhlu pohledu krokem správným směrem. Nastolené téma sektorové daně pak jen dalo této myšlence dodatečný akcelerační impuls. Mimochodem, nebylo lehké ten nápad prosadit nejen kvůli kritickým pohledům na banky zvenčí. Jen drobnou epizodkou je, že jsme v první instanci čelili nedůvěře i samotných bank a nakonec nezbylo, než pro ten nápad získat nejprve premiéra a přesvědčit jej, aby to byl on, kdy by jej bankám předestřel. Klíčovým argumentem bylo, že oproti sektorové dani, která by mohla ohrozit ekonomický růst a zaměstnanost, budou prostředky Fondu investovány do prosperity ekonomiky, budou mít prorůstové účinky v případě, že by ekonomiku postihla recese, a budou moci nahradit budoucí výpadek zdrojů z evropských strukturálních fondů, tedy také umožní udržení zaměstnanosti v méně příznivých dobách. Pak už to fungovalo, bylo jen třeba na začátku a v zájmu dobré věci sebrat odvahu k porušení asociační subordinace. Na tomto argumentu se nic nemění ani teď.
Když bylo zveřejněno, že bankovní asociace a vládní představitelé dospěli k dohodě o vytvoření fondu, objevily se komentáře, že asociace vlastně vládu přelstila a že se jí podařilo touto lstí odvrátit nebezpečí sektorové daně. Podobně neinformované postoje zazněly ostatně i docela nedávno od některých exponentů současné vládní garnitury. Ukvapeně a mylně, a tak nezbývá než věřit, že po odeznění současných geopolitických a ekonomických dramat se jejich pozornost zaměří i na střednědobé výzvy české ekonomiky a jejich řešení. Fond totiž může být velmi užitečnou součástí těchto řešení. Vznik Fondu není žádnou kutilskou kreativitou, tak říkajíc na koleně, má své úspěšné předobrazy v zahraničí, je tržním projektem a investoři tomuto segmentu trhu mohou dobře rozumět.
Expertní pohled asociace se v úvodní fázi práce soustředil na to, aby Fond byl otevřený širokému vějíři potenciálních investorů, aby jeho koncept nikoho nediskriminoval ani nezvýhodňoval, aby byl transparentní a v souladu s českou i evropskou legislativou a aby byl subjektem dohledu ČNB. Prvotní úvaha, kdy bylo koketováno s myšlenkou založit Fond zákonem, byla rychle opuštěna, protože nedávala perspektivu, že se podaří Fond srozumitelně postavit v rozumném časovém horizontu. A že by v průběhu legislativního procesu mohlo dojít k ledasjaké odchylce od čistého konceptu, která by mohla perspektivu Fondu poničit. Bylo proto zvoleno řešení dát Fondu formu SICAV podle zákona o investičních společnostech a investičních fondech, tedy učinit z něj v podstatě investiční vehikl pro kolektivní investování kvalifikovanými investory. Koncept SICAV jakožto akciové společnosti, oprávněné shromažďovat peněžní prostředky, vydávat investiční akcie, zřizovat podfondy a provádět společné investování shromážděných peněžních prostředků na základě určené investiční strategie, odpovídal nejlépe představám, jak by měl Fond fungovat. Šlo také o vehikl, který banky „uměly“ a tedy bylo možné se opřít o existující know how.
Investoři by pak rozhodovali o svých investicích do Fondu v souladu s právními předpisy, kterým institucionálně podléhají, sledovali by obezřetnostní hledisko a respektovali by principy řádného hospodáře. Toto by podporovalo atmosféru důvěry.
Účast investorů měla být striktně dobrovolná a jejich případná rozhodnutí se zapojit měla být motivována obchodním zájmem. Bylo dohodnuto, že investiční strategie Fondu bude založena na principu vícezdrojového financování a že cílem všech investičních strategií Fondu bude návratnost investic, dosahování maximálního efektu investice na daný projekt a zhodnocení investovaných prostředků se současnou měřitelností společenských přínosů investice. Záměrem bylo, že Fond bude poskytovat sadu dluhových, případně záručních produktů, které nebudou konkurovat nabídkám komerčních bank v ČR a že půjde zejména o juniorní, tedy podřízené a nezajištěné dluhové instrumenty, případně o záruční produkty s vyšší mírou rizika. Fond tak měl vytvářet finanční páku rozkládáním rizika a umožňovat tím expanzi zapojení komerční složky do financování projektů („credit enhancement“). Díky tomu by tu byla šance výrazně navýšit roční investiční kapacitu české ekonomiky, řeč byla až o desítkách miliard korun.
Od udělení licence Fond reálně existuje jen o něco málo více než rok. Signálů o přípravě projektů, alespoň soudě podle mediálních zpráv, mnoho nepřichází – a ani nemůže. Příprava projektů je totiž obchodně i cenově velmi citlivou činností, velmi chráněnou zaužívanými postupy ochrany informací, třeba o ekonomickém, finančním, úvěrovém, investičním a právním hodnocení Projektů.
Příprava projektů s komplikovanou strukturou od rozhodnutí o jejich realizaci až po finanční uzavření typicky trvá v řádu let. Je třeba počítat s tím, že jakkoliv jsou pro etablování Fondu zahraniční vzory, u nás jde o novou entitu bez historie, bez relevantní historické zkušenosti zakladatele Fondu, zatím bez existujícího portfolia i bez širšího zásobníku projektů. Proto budou banky jistě ponejprv raději opatrné a budou postupovat při rozhodování o svých investicích konzervativně.
Ztráta optimismu, že se podaří Fond rozhýbat a že se jeho poslání v čase naplní, ale není zdaleka na místě, dejme mu tedy ještě šanci.