srpen 2022, časopis Bankovnictví
Koncepčně čistý tržně konformní pohled je nekompromisní: sektorové daně do tržního prostředí rozhodně nepatří. Jsou deformujícím a znejišťujícím prvkem. Jsou živnou půdou pro lobby. Více škodí, než pomáhají.
Současná debata o sektorových daní pro bankovnictví není nová, naposledy zde byl pokus je zavést v souvislosti s volbami v roce 2017. Tehdy šlo o populistickou kampaň ČSSD. Ta si našla v bankách třídního nepřítele a doufala, že jeho potíráním získá více voličských hlasů.
Nyní prožíváme mimořádnou situaci, kdy je ekonomika vystavena dvojímu stresu: válce a inflaci. Opravňuje mimořádná situace mimořádná opatření? Zavedení daně zvažuje vláda, která ve svém programovém prohlášení deklarovala, že chce chytrý, efektivní a úsporný stát. Potíž je v tom, že vláda čelí riziku, že v této těžké době si nečinností nebo rozpočtovými konsolidačními kroky podřeže vlastní větev a přijde o podporu voličů. Populisté už čekají v předpokoji Strakovy akademie a jistě by neváhali, kdyby dostali tu příležitost, opětovně nasměrovat státní rozpočet přímo do zdi.
Proto asi nezbyde než se pragmaticky smířit s tím, budou-li sektorové daně zavedeny. Protiinflační příspěvek fiskální politiky tím ale bude vymazán. Utraceny budou jakékoliv další zdroje, které případně z takové daně do rozpočtu přitečou. ČNB v tom zůstane sama.
Je s podivem, že se banky ani jejich asociace k nápadu na daň téměř nevyjadřují. V takto významném tématu se s nějakým kuloárním lobováním a virální komunikací nedá vystačit. Tím spíše, že rostoucí zisky z růstu úrokových sazeb vymazaly většinu argumentů, které banky v minulém kole diskuse používaly. Sektorová daň – verze 2022 – by ani v nejistém krizovém kontextu neohrozila stabilitu bankovního sektoru jako celku, neodradila by vlastníky od investic do dalšího rozvoje bank, nepodvázala by schopnost bank ekonomiku úvěrovat, nevedla by k růstu nezaměstnanosti. Navzdory dani by kapitálová pozice bankovního sektoru zůstala velmi silná, výhled dividend pozitivní. Díky rostoucímu zisku by banky ani nemohly argumentovat tím, že se náklady daně přenesou na klienty. A důvěryhodnost a solidní pověst českého bankovního systému by nepřišla vniveč.
Mají tedy policy makeři více prostoru pro úvahy a pro rozhodnutí? Jen zdánlivě. Ústřední výzvou pro tuto vládu je, jak věrohodně zachovat deklarovaný příklon k odpovědnějšímu přístupu ke správě věcí veřejných (včetně fiskálu) a nezkazit si reputaci uchýlením se k oblíbeným nástrojům daňových populistů. A pomoci zvládnout inflaci. Proto pokud už by na daň došlo, měla by být jen dočasná a politická reprezentace by navíc měla výměnou něco nabídnout: věrohodný program skutečné deetatizace, deregulace a debyrokratizace ekonomiky.