Roklen24, leden 2024
Že vstoupíme do eurozóny jsme se sice zavázali již v roce 2004, ale od té doby to téma jen víceméně podřimuje a nepoutá moc pozornosti. Ministerstvo financí a ČNB sice pravidelně připravují zprávu o tom, jak jsme na případný vstup připraveni, ale ta zpráva doposud nezískávala větší pozornost a brzy po zveřejnění upadala do zapomnění. Jistě i proto, že tradičně z ní nevyplýval zřetelný odborný závěr, že nastal čas. Tu a tam se tématu chopil nějaký politický subjekt a rozpohyboval kolem něj politickou diskusi, ale nejspíše jen proto, že v tom viděl příležitost se odlišit a oslovit potenciální voliče. Pro pořádek dodejme, že jen jeden z těchto subjektů tlačil téma konsistentně a dlouhodobě vpřed, ale zatím bez valného úspěchu.
Vstup do eurozóny samozřejmě je velké politikum a debata je a bude ovlivněna i reflexí nálad a poptávky ve společnosti. Koneckonců to rozhodnutí nakonec bude dělat právě politická reprezentace, případně veřejnost v referendu. Nebude jej činit nezávislá centrální banka, která si sice řekne svoje, ale bude mít jen poradní hlas.
O politice to bylo mimochodem už v čase, kdy sama eurozóna vznikala. Šlo o „top down“ proces, který – jak se následně ukázalo – předběhl probíhající integrační procesy v evropské ekonomice. Politicky forsírovaný vznik eurozóny měl nejen ztělesnit úspěšné završení integračního procesu, ale také dodat zemím vzniklé eurozóny dodatečný růstový impulz, což se ovšem nestalo. Nebyla vzata v úvahu přetrvávající heterogennost ekonomik, a to ani v případě jedenácti zakládajících členů. Svým způsobem již tehdy byly založeny některé problémy, s nimiž se následně eurozóna v dalších dvou dekádách jen těžko vyrovnávala. Nikoliv bagatelní epizodkou, která to dokládá, se stalo to, co s odstupem času vynesla média a co se týkalo vytvoření tzv. Maastrichtských rozpočtových kritérií. Guy Abeille, úředník francouzského ministerstva financí vzpomíná takto (viz např. https://www.leparisien.fr/economie/3-de-deficit-le-chiffre-est-ne-sur-un-coin-de-table-28-09-2012-2186743.php, volný překlad):
„Pierre Bilger, v tom čase rozpočtový ředitel si nás zavolal. Řekl nám, že prezident Mitterrand chce, abychom vymysleli nějaké jednoduché pravidlo. Mělo vypadat, jako kdyby ho vytvořili ekonomové, aby mohlo být použito proti ministrům, kteří přicházejí do prezidentovy kanceláře a žádají o peníze. Mělo to být něco jednoduchého. Přišli jsme s čísly za méně než hodinu, bez jakéhokoliv teoretického podkladu. Bylo to jedné květnové noci 1981. Francie měla v té době 100 miliard franků deficit. To reprezentovalo víc než 2% HDP. 1%? Tohle číslo se nám zdálo nemožné dosáhnout. 2%? Tím bychom se dostali pod příliš vysoký tlak. 3%? To je dobré číslo. Mitterrand chtěl pravidlo, tak jsme mu ho dali.“ (Citaci lze dohledat i v řadě dalších francouzských mediálních zdrojů. Numerické zdůvodnění kritérií vytvořili ekonomové až dodatečně.)
Potenciální přínosy nejsou zanedbatelné
Vstup do eurozóny by bezpochyby eliminoval vůči euru náklady kurzové konverze a kurzovou nejistotu. Přineslo by to rovnější podmínky („level playing field“) na trhu v porovnání se stávající situací. Spontánní eurizací ekonomiky se totiž devizové riziko vytrácí jen pro někoho. Konkrétně pro ty subjekty, jejichž tržní síla jim umožňuje si na svých obchodních partnerech vynutit transakce v eurech. To je pro ně momentálně výhodné také v kombinaci s nižšími eurovými úrokovými sazbami z úvěrů. Naopak, kurzová nejistota a vyšší korunové úrokové sazby představují větší riziko a náklady pro malé a střední firmy, zejména pokud nemají prostředky jak se bránit proti kurzovým výkyvům.
Vstup do eurozóny by vedl k větší cenové transparentnosti při porovnání cen se zahraničím. To platí, ale neznamená to, že se ceny budou automaticky na ty zahraniční narovnávat. Záleží na mnoha faktorech: relacích a vzájemných trendech vývoje produktivity práce, strukturách ekonomik (váha jednotlivých sektorů), geografických poměrech, energetickém mixu, podílu obchodovatelných a neobchodovatelných položek, míře otevřenosti a v neposlední řadě i na celkové výkonnosti ekonomiky. Vstup do eurozóny by pak díky větší cenové transparentnosti přinesl i větší konkurenční tlak na efektivnost firem či na proud inovací.
Kde jsou otazníky?
Argumentem bývá, že vstup do eurozóny by nám poskytl větší ochranu před exogenními šoky. V něčem ano (velikost, likvidita finančního trhu a snadnější přístup na něj), v něčem nikoliv, záleží na povaze šoků. Vidíme to nyní třeba na rozdílnosti energetických mixů. S tímto šokem měnová politika – evropská stejně jako naše – nic neudělají.
Objevuje se také argument, že vstup do eurozóny by měl pomoci ohlídat neinflační charakter ostatních prvků hospodářské politiky (zejména politiky fiskální). Výsledky evropských snah o udržení vývoje fiskálů národních ekonomik ve stabilních mantinelech nejsou jednoznačné a jsou velmi diferencované. Ale nutno přiznat, že srovnání fiskálních statistik zemí eurozóny například před covidovou krizí s prognózou do konce roku 2024 spíše indikuje, že se fiskály víceméně „drží“.
Dále: euro obsáhlo i velmi zadlužené a rizikové země jižní Evropy – tyto země tím ovšem dostaly implicitní záruku, díky níž se jim významně snížily náklady na servis jejich dluhů (např. investice do státního dluhu všech členských zemí eurozóny byly regulatorně označeny za zcela bezpečné – tedy např. řecké stejně jako německé). Navíc zde byla kurzová stabilita jako další faktor, oslabující vnímání rizikovosti trhů jižního křídla EU. To posílilo morální hazard na trhu – investoři v euforii investic do dluhopisů těchto zemí nepožadovali rizikovou přirážku na své investice.
Vzpomeňme na ne tak dávnou epizodu, kdy začal rychle narůstat spread mezi německými a italskými bondy. Opět se potvrdilo, že bonita vlády má neopominutelný vliv na hodnocení rizikového profilu i dalších subjektů v ekonomice. Takový vývoj se stane podnětem nejen pro cenový vývoj aktiv, ale i pro růst dalších sazeb v ekonomice, třeba u hypotéčních či korporátních úvěrů. Když pak ECB přistoupila k úpravě sazeb směrem nahoru, pro některé ekonomiky to znamenalo větší zpřísnění, než jaké představovala samotná změna řídících sazeb.
ECB se sice musí při výkonu své měnové politiky držet pohledu na eurozónu jako na celek, ale samozřejmě si je vědoma velkého rozptylu ukazatelů inflace v členských ekonomikách, stejně jako toho, že změny nastavení jejích úrokových sazeb mohou mít diferencované dopady na jednotlivé členy. Diferencované účinky jednotné měnové politiky tak nemusí konvenovat nejen na úrovni jednotlivých ekonomik jako celku, ale mohou se projevovat až na úrovni jednotlivých segmentů trhu (jinak pocítí dopad změny sazeb ECB např. trh s vysokým podílem vlastnického bydlení a hypoték, jinak trh, kde převládá bydlení nájemní). Kalibrace měnové politiky, necitlivá k situaci jednotlivých ekonomik, tak může prohlubovat jejich cyklické fluktuace a jít proti vzájemnému slaďování jejich hospodářských cyklů (které je v nejlepším zájmu stability eurozóny). Ba co více, byla na stole výzva zajištění účinné transmise měnové politiky do celé eurozóny a udržení chodu finančních trhů. I toto stálo u zrodu vějíře nekonvenčních nástrojů s podivnými zkratkami (OMT, PEPP, APP či TPI), které ECB v případě potřeby mohla použít. A mimochodem tím vyvolávala námitky, že balancuje na hraně svého nezávislého mandátu.
Národní měnová politika mnohé z těchto výzev řešit nemusí. V období 2021-2023 jsme měli vysokou inflaci a není sporu o tom, že kdybychom tu měli měnovou politiku ECB, bývala by inflace ještě vyšší – v tomto bodě je to přesně naopak, než jak tvrdí někteří politici, lobbisté a ne tak zcela nezávislí ekonomové: uvolněná měnová politika prostě inflaci nezastaví.
Jistě, ČNB mohla do boje proti inflaci nastoupit dříve, razantněji a s větším reflektováním domácích inflačních faktorů. Tak jako tak, národní měnová politika ČNB je bližší místním konkrétním podmínkám, a tedy naší jasnou výhodou. Na tom nemění nic ani skutečnost, že úrokový diferenciál mezi korunou a eurem hraje do karet velkým firmám s intenzivním napojením na zahraničí, a naopak přitěžuje malým a středním ryze domácím firmám.
Suma sumárum, euro samo o sobě stabilitu v ekonomice nezařídí, a ostatně nezařídí ani její prosperitu – navzdory výše zmíněným benefitům případného vstupu jsme drtivou většinu systémových výhod z integrace do evropského trhu již inkasovali momentem vstupu do EU před dvaceti lety (a dokonce i před tímto vstupem).
Stačí splnit Maastrichtská kritéria?
Probíhající debata ve veřejném prostoru se u nás hodně koncentruje na to, kdy splníme Maastrichtská rozpočtová kritéria (2024?) a naznačuje se, že tím splníme zásadní podmínku pro vstup do eurozóny. Ale ve skutečnosti bude vlastní splnění rozpočtových kritérií jen dílčím segmentem celého přístupového projektu. Nezapomeňme, že nejsou jen kritéria rozpočtová, ale i inflační, kurzová a úroková. A posuzovány budou i další strukturální ukazatele.
Ale když už je řeč o rozpočtových kritériích, musíme si být především jisti o tom, že je dokážeme – ve vlastním zájmu – plnit nejen k okamžiku vstupu do eurozóny, ale i kdykoliv po něm. Že vstupem do eurozóny nepolevíme a dokážeme ustát i fiskální dopady fluktuací hospodářského cyklu. U nás teď jakýsi konsolidační manévr probíhá (zaplaťpánbu i za to málo, nebylo snadné jej prosadit), ale pravdu mají ti, co argumentují, že to nestačí a musí to být jen první krok. Po kterém potřebujeme, aby následovaly kroky další. Konsolidační balíček je svou podstatou převážně jen technickou úpravou parametrů jinak ale neměnného strukturálního „set-upu“ veřejných rozpočtů. Stávající fiskální politika ideově ustrnula v myšlenkovém světě, který se u nás v posledních letech postupně prosadil. V tomto světě už sekvence uvažování nejde od vytvořených zdrojů směrem k jejich rozumnému použití, ale převrátila se a dává na první místo uspokojování nároků, přičemž se jaksi automaticky předpokládá, že „zdroje budou“. Zdá se – bohužel – že toto vyhovuje všem, ať už sami sebe řadí na kterékoliv místo politického spektra a drží veslo a nechtějí o něj přijít nebo o něj usilují. Nejde o nic výlučného, s podobným problémem se potýkají v mnoha zemích. Literatura to označuje jako „deficit bias“ tj. sklon k deficitnosti. Teorie veřejné volby k tomu upřesňuje, že i politikové mají stejné individuální zájmy jako ostatní lidé a že je mylné se domnívat, že by kladli jakýsi veřejný zájem výše, než jsou jejich vlastní zájmy a priority.
Pokud jde o rozpočtová kritéria, je tu jistá paralela s olympiádou: nestačí se kvalifikovat, ale cílem je uspět a získat medaile. Ve veřejných financích to znamená učinit vše co je třeba, aby tu byla perspektiva dlouhodobé rozpočtové stability, podporující stabilitu celé ekonomiky. Abychom my všichni v důsledku vysokého a dále narůstajícího přerozdělování omezených zdrojů společně nechudli. Bez otočení zmíněné sekvence zpět to nepůjde a budeme odsouzeni jen k fiskálnímu příštipkaření.
Eurozóna se za dobu své existence poučila a na země, usilující o vstup je používán velmi přísný metr. Stačí jen velmi malé zaváhání a celý proces vstupu padá pod stůl a začíná se znovu od začátku. Pamětníci si vybaví, že v r. 2006 nedokázala vstoupit do eurozóny Litva, která jen velmi těsně nesplnila inflační konvergenční kritérium. O tom, že nestačí jen splnění kritérií pro vstup k danému okamžiku zamýšleného vstupu, ale že to hodnocení obsahuje i vpřed hledící prvek (tj. kam to trendově směřuje), svědčí to, že naděje Litvy ztroskotaly také na skutečnosti, že výhled pro další roky ukazoval na zvyšování inflace.
Chceme-li tedy do tohoto klubu, musíme jej přesvědčit, že jsme schopni a připraveni udržitelně dodržovat jeho pravidla a že víme, jaká opatření k tomu jsou zapotřebí a že je budeme dělat. A měli bychom si také být v úplnosti vědomi, co nám členství přinese a co nám také vezme. Jen pro upřesnění: že se budeme muset podílet na nákladech eurozóny je sice relevantní, ale zdaleka ne to jediné, jak před několika lety trochu nešikovně naznačovali někteří komentátoři i policymakeři.
Musí na to být dva
Na konstatování že země je na převzetí eura připravena, splnila všechny striktně stanovené požadavky, včetně pravidel pobytu v čekárně (ERM 2), a může tedy inkasovat výhody z členství, a dále na dohodu, že tento krok může být učiněn, na to musí být dva – tedy zájemce o vstup do klubu a pak ten klub samotný. Naše pozice bude přesně taková, že my o přijetí žádáme a případné členství musí být schváleno druhou stranou. Žádost bude posuzována velmi přísně.
Samozřejmě jsme již nyní průběžně pečlivě monitorováni, nejen pokud jde o vývoj a prognózu makroekonomických i strukturálních statistických dat, ale také pokud jde o kvalitu veřejné správy a vrcholového politického managementu. Měli bychom se proto vyvarovat komunikačních úletů v politické debatě, typově „budu šetřit výdaje“ a o kus dále “půjčím si obrovské peníze abych mohl profinancovat toto, toto a toto“. I toto je dědictvím převráceného vektoru příjmy-výdaje.
Závěrem
Opticky se to tedy může jevit tak, že se blížíme splnění podmínek pro otevření brány do eurozóny. Ovšem množství a naléhavost domácích úkolů, které potřebujeme splnit se netenčí a v realitě jsme od vstupu mnohem dále, než jak se to některým čerstvě se objevivším nadšeným propagátorům eura mezi politickými subjekty jeví. Nemluvě ani o představitelích některých lobbistických struktur, kteří nikdy nepřekvapí a konsistentně hájí partikulární sektorové či odvětvové zájmy (dělají jen svou práci).
Politické návrhy na stanovení pevného termínu pro vstup do eurozóny už tady v minulosti byly a ze zkušenosti už víme, že pokud takový termín není podpořen razantními národohospodářskými opatřeními a potřebnými strukturálními reformami, tak je v zásadě bezzubý.
Je jen škoda, že když už se vede tato politická debata, že se drtivá většina jejích účastníků neobtěžuje se s tímto tématem náležitě obeznámit a místo toho jen od boku cosi vystřelí, protože si od toho slibuje politické body. Tak to ale v politice chodí, a nejspíše nejen v té naší. Hlasy expertů – a nebylo jich v posledních týdnech zas tak málo – bohužel v tom šumu jaksi zapadají.