Vstupní poznámky
Roklen24, březen 2024
V českém mediálním prostoru se pojem „konvergence“ v posledních týdnech spojuje s diskusí o budoucím vstupu ČR do eurozóny a o plnění tzv. Maastrichtských konvergenčních kritérií. Tvrdí se, že plnění Maastrichtských kritérií je na dosah nebo bude brzy realitou. Tím prý splníme podmínky pro vstup do měnové unie – takže pojďme do toho. To je ovšem hrubým zjednodušováním komplikované otázky – zda jsme skutečně ekonomicky připraveni, jaké nám přinese členství v eurozóně benefity a jaké s tím budou spojeny náklady. Na místě je tedy i otázka: přinese nám členství nový růstový impulz a zrychlí se proces naší konvergence k hospodářské vyspělosti úspěšných členů měnové unie?
Konvergence je však daleko širším tématem, které není nutně spojeno jen se vstupem do některého hospodářského či geopolitického seskupení. V nejobecnější rovině se konvergencí rozumí „dohánění“ ekonomik rozvinutých zemí ekonomikami zemí méně rozvinutých. Ke konvergenčním procesům navíc může docházet i uvnitř státních celků (rychlejší vývoj chudších regionů).
Konvergence je košaté téma
Zůstaneme-li na půdě ekonomie, nejčastěji je řeč o konvergenci nominální, reálné a strukturální. Strukturální konvergence znamená, že konvergenční proces je doprovázen narůstající sektorovou podobností konvergujících ekonomik, např. podílem primárního, sekundárního a terciárního sektoru, nebo strukturou zapojení do mezinárodní obchodní výměny, kapitálových toků a podobně. Stupeň nominální konvergence je pak vyjadřován měnovými a finančními ukazateli, inflačními statistikami, řídícími úrokovými sazbami měnové politiky, ale například i indikátory, popisujícími stabilitu a výhled finanční kondice veřejného (rozpočtového) sektoru i sektoru finančního. A pokud jde o konvergenci reálnou, nejčastěji je interpretována jako proces sbližování reálných příjmů a životních standardů domácností, ať už srovnáváme mezi státy nebo uvnitř nich.
Proces konvergence je především procesem spontánním, nemůže být nikým násilně nadekretován či vynucován, ale na druhou stranu mu může být pomoženo. Necitlivé přístupy hospodářské politiky mu však nemusí vždy pomoct. Nejsou-li promyšlené mohou dokonce i uškodit, případně jej zcela zastavit či zvrátit. A souhra nepříznivých okolností může dokonce v extrému skončit i pohybem opačným – divergencí.
Rychlost konvergence je ovlivněna mnoha věcmi. Bez snahy faktory hierarchizovat mezi ně patří například míra otevřenosti ekonomiky, její rovnovážnost a stabilita, rozsah jejího zapojení do mezinárodní kooperace, její strukturální charakteristiky, schopnost vstřebávat asymetrické externí šoky, dále stupeň liberálnosti tržního prostředí, investiční (kapitálová) atraktivita, úroveň produktivity práce, vyspělost a rychlost inovačního potenciálu, situace na trhu práce, jeho pružnost a způsob jeho regulace, podíl soukromého sektoru v ekonomice, vzdělanostní profil obyvatelstva a kvalita školství. A v neposlední řadě institucionální aspekty včetně efektivnosti a důvěryhodnosti státních institucí, kvality a transparentnosti legislativy, míry byrokratizace a množství státních zásahů do chodu hospodářství.
Významnou roli hraje měnová politika, devizový kurz, vyspělost a strukturální parametry finančního systému. A pominout nelze ani fiskální politiku, stabilitu veřejných rozpočtů, míru redistribuce omezených zdrojů a schopnost fiskální politiky efektivně podporovat hospodářský růst a tlumit externí šoky.
Není snad třeba ani podotýkat, že na druhou stranu ekonomický izolacionismus, protekcionismus a menší zapojení do mezinárodní dělby práce jdou proti duchu konvergence.
Zákon klesajících marginálních výnosů
Za připomenutí stojí, že teoretické přístupy ke konvergenčnímu tématu se neobejdou bez odkazu na zákon klesajících marginálních výnosů (též zákon snižujícího se mezního produktu). Ten poukazuje na jistý paradox výrobního procesu, spočívající v tom, že mezní produkt a výnos (zisk) každého výrobního faktoru s přidáním každé další jednotky tohoto faktoru klesá. Tedy za předpokladu, že ostatní výrobní faktory zůstanou na stejné úrovni. Výrobními faktory se zpravidla rozumí např. půda, pracovní síla, kapitál, případně přírodní zdroje a technologie. Hospodářsky vyspělé země vykazují většinou nižší dynamiku růstu než země méně vyspělé. Mimo jiné i díky tomu, že ty méně vyspělé mohou replikovat již vyzkoušené růstové modely a mohou nejen přebírat již existující technologické know-how vyspělých zemí, ale i jejich funkční institucionální rámce. Přitom mají větší zásobárnu některých výrobních faktorů (třeba ne plně využitý rezervoár pracovní síly či přírodních zdrojů) i větší potřebu budovat infrastrukturu vyspělé ekonomiky.
Přesto nelze přehlédnout, že proces konvergence se zhusta v čase zpomaluje a nůžky ve výkonnosti se uzavírají pomaleji, než se původně čekalo a kýžené „dohnání“ vyspělých zemí je zavěšeno v budoucnosti dále, než bychom chtěli a dovedeme si představit. Do hry totiž vstupuje inovační potenciál a rozvoj nových technologií. Ten bývá u vyspělých ekonomik větší, a díky němu se těmto ekonomikám daří kompenzovat stagnaci výrobních faktorů a přitahovat kapitál – a v důsledku si udržet jistou dynamiku hospodářského růstu. Vývoj a použití nových technologií (internet, ICT, genetika, umělá inteligence) je tedy cestou k eliminování (či alespoň zmírnění) problému zákona klesajících výnosů. Nasazení nových technologií je navíc možné za minimálních marginálních nákladů, protože k němu může docházet plošně (nejlepšími příklady jsou internet a ICT).
V té pomyslné soutěži o rychlost hospodářského růstu ovšem záleží i na tom, zda vůbec, a jak ty méně vyspělé země dokážou své zdroje využít – svět dnes nabízí příklady surovinově bohatých zemí, které tuto svou výhodu dokázaly využít k rychlému procesu konvergence, stejně jako zemí, které tuto svou výhodu promarňují a ekonomicky stále zaostávají (jistě si dokážeme vybavit příklady jedněch i druhých). A stejně tak jsou i příklady zemí, které neměly bohaté přírodní zdroje, ale sázkou na vzdělanost, inovace a liberální prostředí dokázaly rychle konvergovat.
Nabízejí se otázky: je tedy správnou cestou replikace růstového modelu vyspělých zemí? Je správnou cestou prostá replikace jejich strukturálních politik? Jak využít přirozené rozdíly mezi ekonomikami, jejich sociálně-kulturním prostředím, zažitými společenskými pravidly a zvyklostmi? A pokud jde o nás, umíme poznat a objektivně ohodnotit naše komparativní výhody? Například skutečný stav našeho průmyslového a vzdělanostního potenciálu? Jsme skutečně tak dobří, jak si o sobě myslíme, nebo tady vznikla v uplynulých dekádách větší mezera na vyspělé země?
ČR a Evropská měnová unie
Náš úspěšný vstup do EU a nyní diskutovaný budoucí vstup do měnové unie je z pohledu konvergenční problematiky úžeji vymezené téma – nelze však přehlédnout, že EU a její měnová unie jsou entitami, které konečnou vizi našeho zařazení mezi vyspělé země dobře reprezentují.
Základem je jistě udělat si „domácí“ analýzy. Ale bylo by také chybou nedívat se kam vstupujeme, resp. ke komu chceme konvergovat. I toto musí být součástí úvahy a měnová unie musí být v tomto směru jasným předmětem analýzy – je to seskupení homogenní nebo heterogenní? Jak je tam stavěna měnová politika? Svědčí toto seskupení některým členům více a někomu možná méně – a proč? Nebo všem stejně? Jaké jsou s heterogenností spojeny vícenáklady a kdo (a v jakém podílu) je nese a může mít z toho na druhou stranu užitek – a jaký? A ještě, pokud jde o zmíněnou heterogennost, jakou změnu nám přinese jednotná měnová politika oproti tomu, kdy nyní máme měnovou politiku nezávislou. A je ta naše měnová politika opravdu de facto až tak nezávislá? Jak to bude s kýženou konvergencí dále, je-li spojena s integrací do neustále více centralizovaného společenství a prostředí (EU a měnové unie): prostředí, obsahujícího nejen promotory růstu, ale (půjčíme-li si pojem z jiné vědní oblasti) také jeho inhibitory (brzdy růstu) – jen příkladmo třeba přebujelou ochranu spotřebitele, forsírování ESG či přestřelené regulatorní potlačování spontánního inovačního procesu?
Když postavíme proti sobě argumenty „pro“ naše členství v měnové unii a „proti němu“ a budeme hledat které z nich převažují, nebude možné u argumentů „pro“ přehlédnout poukazy typu „staneme se členy velké rodiny“, nebo „budeme mít podíl na rozhodování“ a podobně. Ano, bude to nakonec politika, co rozhodne, a je to tak správně. Ale musí jít o rozhodnutí také věcně fundované, uvážené a správně načasované, patřičně odpracované a plně si uvědomující nejen, kam vstupujeme a co nám to přinese, ale také jakým potenciálním rizikům nás to případně vystaví, když de facto přidáme svým členstvím další prvek k heterogennosti měnové unie. Vlastní měnová politika se nám zatím osvědčila (což ovšem automaticky neznamená, že neměla také své – nemalé – náklady). Máme tedy čas na práci a náležitou přípravu. A smiřme se s tím, že od počátečního rozhodnutí „jdeme do toho“ povede k dosažení členství docela dlouhá cesta, počítaná na řadu roků. Ale i pouhé rozhodnutí „jdeme do toho“, bude-li míněno zcela vážně a bude-li politicky konsensuální, bude mít pro zdárné zvládnutí této dlouhé a nelehké cesty svou velkou hodnotu.