Svět hospodářství
červen 2024
Friedrich August von Hayek, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, proslul citátem, který se objevil v jeho knize The Fatal Conceit: The Errors of Socialism z roku 1993 (český překlad vyšel v roce 2022): „Specifickou úlohou ekonomie je ukázat lidem, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o kterých se domnívají, že je mohou řídit.“ Jak je to tedy s návrhy na sektorovou bankovní daň, tj. téma, které se u nás čas od času vrací?
Vzpomeňme, jak svého času zdanění bank tlačila militantně dopředu sociální demokracie a téma řešila minulá vláda. A teď se hlasy, volající po této dani začaly šířit i v současném koaličním prostoru. Co je na současných hlasech, volajících po této dani iritující, je přezíravý postoj k tomu, jaká by měla být správná sekvence kroků k ozdravení veřejných financí. Prostě se chce více peněz a nepřemýšlí se, kde by se dalo ušetřit.
Přitom je to jednoduché a s problémem rozpočtového omezení se setkává většina domácností: když něco chci a nemám na to, tak si to prostě nemohu dovolit. Nebo začnu více pracovat a vydělávat. Nebo si na to půjčím, ale je mi jasné, že půjčku jednou budu muset splatit a že se mi to vrátí tím, že si opět nebudu moci dopřát něco, co bych chtěl nebo potřeboval. Ve státním rozpočtu je to v něčem stejné, v něčem jiné. Stejné je to třeba v tom, že i stát si může půjčit, ale jiné v tom, že povinnost splácet se týká nejen současných daňových poplatníků, ale i poplatníků budoucích (kterých se ovšem nikdo nezeptal, zda s tím souhlasí). A teď první podstatné prohlášení, které se mnohým nebude líbit – daň na banky není ve svém konečném dopadu nic jiného než další daňové zatížení velké části populace (mající účet v bance). Sektorovou daní na banky si stát jenom jinou cestou jde pro peníze daňových poplatníků, protože banky samozřejmě budou chtít přenést to břemeno na své klienty. Takhle totiž fungují všechny podnikající subjekty (tedy například včetně majitelů bytů, kteří je pronajímají), proč by se tedy banky měly chovat jinak? Vítejte v tržní ekonomice.
Chceme novou daň místo ozdravování veřejných rozpočtů
Ale nepřímé zvyšování daní konečným poplatníkům daně není na návrzích sektorové daně jediným problémem. Ještě horší je pominutí správné sekvence uvažování. Chce-li domácnost něco pořídit a vidí, že na to nemá, tak nepochybně začne také uvažovat, kde by mohla ve svém hospodaření na pořízení nové věci ušetřit. Ano, řeč je o revizi výdajů státního rozpočtů a hledání cest k úsporám v naší přeregulované, přebyrokratizované, „přeredistribuční“ a předotované ekonomice. Některé první nesmělé krůčky byly tímto směrem učiněny, ale byly to opravdu jen první krůčky, gros (nebo chcete-li gró) problému nebylo osloveno. A teď druhé podstatné prohlášení, které se mnohým nebude líbit: peněz je ve veřejných rozpočtech dost, jen s nimi lépe nakládat a nechtít jen pořád více.
Před nedlouhou dobou vyšel v jednom médiu rozhovor s jedním místopředsedou koaličního subjektu, kde došlo i na téma sektorové daně na banky. Objevilo se v něm i toto: „Pokud tady máme nějaké priority, ať je to školství, vnitřní bezpečnost, investice do energetické či dopravní infrastruktury, tak to jsou výdajové položky. A na ně musíme mít i nějaké příjmové položky.“ A vzápětí se objevuje teze, že banky jsou vhodným zdrojem, protože jsou velmi dobré v optimalizaci zisku, respektive vyvádění peněz svým matkám. Paní Maláčová musí jásat, konečně našla svého třídního pokračovatele. Takže jen pro pořádek: lze statisticky doložit, že pokud jde o míru zisku v podnikání v nefinančním podnikatelském sektoru (poměr hrubého provozního přebytku k hrubé přidané hodnotě), bankovní zisky nejsou ve srovnání se zisky jejich vlastních firemních klientů v žádné disproporci. Výnosnost bankovního kapitálu v českém bankovnictví je v mezinárodním srovnání zdravá, avšak nikoli nadměrná. Ani průměrný dividendový výplatní poměr v českém bankovním sektoru za posledních dekády nevybočuje. Správná otázka je ovšem jiná: banky by tu rády investovaly více (stejně jako jiní nefinanční investoři), ale co jim v tom brání?
Rozhovor dále pokračuje hrubě neférovým výpadem: „… zároveň banky nenaplnily v minulosti sliby, které daly. A to především, že tady bude fungovat určitý investiční fond, který ony budou plnit. Nás tedy k tomu vede situace na bankovním trhu, který by oproti ostatním státům podle nás mohl fungovat lépe“. Realita je však jiná – banky splnily vše co splnit měly. Bylo zvoleno řešení učinit z Fondu investiční vehikl pro kolektivní investování kvalifikovanými investory, tedy postavit něco, co banky „uměly“, kdy bylo možné se opřít o existující know how, osvědčené v zahraničí a opírající se o již existující právní rámec. Investoři by pak rozhodovali o svých investicích do Fondu v souladu s právními předpisy, kterým institucionálně podléhají, sledovali by obezřetnostní hledisko a respektovali by principy řádného hospodáře. Toto podporovalo atmosféru důvěry. Fond měl vytvářet finanční páku rozkládáním rizika a umožňovat tím expanzi zapojení komerční složky do financování projektů („credit enhancement“). Díky tomu by tu byla šance výrazně navýšit roční investiční kapacitu české ekonomiky, řeč byla až o desítkách miliard korun.
Postavené to tedy bylo dobře, ale byla tu obava, že navzdory všem ujištěním z vládní strany, všem investičním plánům a dalším strategickým dokumentům, se rozběh aktivit fondu bude potýkat s tradičními neduhy státem realizovaných infrastrukturálních investic, tj. s pomalou přípravou projektů, s resortismem i s návyky na rutinu rozpočtového financování investic. A také s odbornou nepřipraveností státních úředníků a jejich strachem z neznámého. Banky od počátku volaly po projektech, říkaly „pojďme si pilotně odzkoušet na dvou třech projektech, jak to funguje“ a podpořme vznik know how na straně státních investorů. Obavy se ale bohužel vrchovatě naplnily. Ukázalo se, že žádné připravené projekty vlastně nejsou a – krutě ale pravdivě řečeno – nikdo je ani pro tento nový investiční instrument neumí připravit.
Jestli tedy idea Fondu zkolabovala, pak nikoliv kvůli bankám, ale – vážený pane místopředsedo – kvůli nepřipravenosti a neschopnosti státního aparátu, které nedokázala čelit ani (Fondu nadřazená) mateřská společnost Národní rozvojová banka. A nelze se divit, že nakonec bylo – bohužel – pragmaticky zvoleno řešení to celé stornovat. Je to škoda, protože idea Fondu byla dobrá a Fond nabízel potenciál nahradit vysychající evropské peníze.
Milton Friedman, další nositel Nobelovy ceny za ekonomii to vystihl moc pěkně: „Existují čtyři způsoby jak utratit peníze: 1. Můžete utratit své vlastní peníze sám pro sebe. Pak si dáváte dobrý pozor, co děláte, a snažíte se dostat co nejvíc. 2. Potom můžete utratit své peníze pro někoho jiného. Například někomu koupím dárek k narozeninám, přitom se příliš nestarám o obsah, ale dávám pozor na cenu. 3. Také mohu utrácet cizí peníze pro sebe, to si zaručeně dopřeji dobrý oběd. 4. A konečně, mohu utrácet cizí peníze pro někoho cizího. Pak je mi jedno za kolik a co vlastně dostanu. A to dělá vláda.“ Zmíněný rozhovor jde právě touto čtvrtou cestou.