časopis Bankovnictví, únor 2015
Prolog
Začne-li zvídavý čtenář pátrat ve výkladovém slovníku cizích slov po sousloví „morální hazard“, asi brzo shledá, že tudy cesta k poznání co to je nejspíše nevede. Vyhledá-li pak odděleně slova morální (morálka) a hazard nejspíše propadne skepsi a ani vzdáleně si nedokáže představit, jak by se tato dvě slůvka dala spojit tak, aby toto sousloví dávalo smysl. Další pátrání po původu tohoto slovního spojení je již nadějnější a vede ke zjištění, že jde o umělý tvar, vzniklý již před drahnou dobou na podporu diskuse o podstatě pojišťovacího principu, kdy se obsah slůvka morální posunul od „mravnosti, resp. etičnosti“ směrem k „chování“. S tímto obsahovým posunem u slůvka morální již toto sousloví nabývá smyslu a objevuje se již někde od sedmnáctého století. Ve finanční branži bývá spojováno se situací či okolnostmi, podporujícími rizikové či vysoce spekulativní chování ekonomických subjektů. Nemyslím, že by v tomto ohledu mělo být takové rizikové chování považováno automaticky za chování iracionální – ba naopak, na místě je úvaha, že jde spíše o chování pragmatické, vyvolané či podněcované okolnostmi – daný subjekt jen využívá prostoru, kterého se mu – tím či jiným způsobem – pro takové chování dostává.
Důvodů, proč je u ekonomických subjektů navozena změna postoje k riziku, není málo, popisovány bývají takové jevy či situace jako jsou informační asymetrie („vím o tom riziku více, než protistrana“), velikost subjektu (neříkává se, že velké dluhy nejsou problém dlužníka ale věřitele?), smluvní nebo institucionální oddělení řízení rizika od jeho nesení (tzv. „principal-agent problem“), změny ve vnímání rizika v systému v důsledku změn pravidel nebo okolností (pojištění nebo třeba překotné produktové inovace rozkládající riziko) aj. A typickým zdrojem morálního hazardu je tržní selhání, kdy státy (vlády) velmi často reagují na selhání trhu zvýšenou regulací a vytvářením nových regulatorních orgánů a institucí včetně poskytování státních záruk.
Explicitní a implicitní morální hazard
Když vás někdo pojistí proti následkům určité nešťastné události, paradoxně tím může zvýšit vaši náchylnost k takovému chování, které danou událost způsobí. To jistě neplatí pro pád meteoritu na vaši chalupu (tedy riziko neovlivnitelné), ale trefný příklad říká, že když zdravotně pojistíte kuřáka pro léčbu kouřením poničených plic, nejspíše kouření neomezí a možná si dopřeje cigaretového kouře více, než kdyby si léčbu musel platit sám. A má-li k tomu pojištěnu domácnost proti požáru, třeba si se zapálenou cigaretou i lehne před spaním do postele. Mimochodem, tento efekt pojištění je poměrně řešitelný třeba tím, že pojišťovna upraví sazbu pojistného úměrně rizikovosti pojištěné situace (asi jsme všichni museli při sjednávání pojištění pro cestu do zahraničí odpovídat na otázku, zda náhodou nehodláme lézt po skalách či provozovat jiné adrenalinové aktivity).
Tato explicitní forma morálního hazardu bývá dále ještě rozlišována na morální hazard ex ante – kdy pojištění zvyšuje sklon pojištěného k riskantnímu jednání – a ex post: v tomto, případě sice k růstu rizikového jednání nevede, posiluje se však sklon čerpat určité služby, které má pojištěná osoba „předplaceny“, například služby zdravotní péče (účinky prvku spoluúčasti, kterým u nás byly poplatky ve zdravotnictví a jejich dopad na naplněnost čekáren ordinací se nabízejí jako paralela k úvaze).
Explicitní pojišťovací politiky však nejsou největším stimulátorem morálního hazardu. Daleko složitější je otázka tzv. implicitního morálního hazardu: pokud máte za to, že vás někdo „vytáhne z bryndy“ když jste se chovali riskantně a něco vám nevyšlo, pak se riskantně chovat budete. V tomto přesvědčení vás ještě více utvrdí, pokud už se stalo, že někomu v podobné situaci bylo takto pomoženo. Pro příklady tentokráte nebudeme chodit do běžných životních situací, ale do světa bankovnictví, a odvoláme se na fenomén „too big to fail“, který podle některých analýz doložitelně vyvolává rizikovější chování těch, jejichž pád by vyvolal systémový kolaps.
Diskusní materiál MMF (IMF Staff discussion note) z 27. 5. 2011, nazvaný „The Too-Important-to-Fail Conundrum: Impossible to Ignore and Difficult to Resolve“ vypočítává, že velké banky v USA (s aktivy přesahujícími 100 mld. USD) mají na finančním trhu přístup ke zdrojům až o jeden procentní bod levnějším než banky s aktivy v intervalu 10 mld. až 100 mld. USD. Přitom, a to je podstatné, je tento fenomén kombinován a spojen s distorzemi v přístupech k řízení rizika v portfoliu a s odklonem od klasického bankovnictví k rizikovějšímu investičnímu portfoliu. Zatímco u deseti největších evropských bank byla na přelomu minulé dekády váha úvěrového portfolia v bilanci bank 36%, u třetí velikostní desítky to bylo 75%. To bývá uváděno jako statistický argument na podporu teze, že je zde vztah mezi velikostí a rizikovostí chování (což je ovšem dle mého názoru značně zjednodušeno a vyžadovalo by si to vyváženějšího rozboru).
Tento druh morálního hazardu doznal v posledních dekádách, ale zejména v průběhu nedávné krize nebývalého rozsahu poté, co vlády přijímaly záchranné balíčky (financované daňovými poplatníky) tzv. k odvrácení katastrofy a které vytvářely precedenty pro další podobné kroky.
Přesuneme teď pozornost k jinému příkladu, v poslední době často vyvolávanému a tím je pojištění vkladů. V tomto případě lze morální hazard rozdělit na morální hazard na straně vkladatelů a morální hazard na straně finanční instituce. Morální hazard na straně vkladatelů spočívá v omezení kontroly činnosti finanční instituce vkladateli (ačkoli je otázkou do jaké míry jsou toho schopni), když veškeré vklady (nebo značná část jejich vkladů) jsou pojištěny. Tito vkladatelé tím nejsou motivováni vyhledávat informace o finančním zdraví své finanční instituce, protože vědí, že v případě jejího úpadku jim budou jejich vklady pojistným fondem promptně vyplaceny. To platí zejména tehdy, pokud je systém pojištění vkladů důvěryhodný v tom smyslu, že pojistný fond nashromáždil dostatečné množství prostředků, vyplácení náhrad je jasně ukotveno v zákoně, vkladatelé nemají žádnou spoluúčast a v případě nedostatku prostředků ve fondu je zaručena nebo legitimně očekávána finanční pomoc státu. V takovém případě vkladatelé přirozeně vybírají mezi finančními institucemi spíše podle výše úročení vkladů než podle rizikového profilu banky. Bývá uváděno, že právě instituce s vyššími úrokovými sazbami jsou ale zpravidla ty, které podstupují vyšší riziko. V této souvislosti kdosi použil velmi výstižný výraz, že výsledkem je tzv. depozitní turistika.
Morální hazard finanční instituce se vztahuje k rizikovějšímu chování instituce v důsledku pojištění vkladů, protože pokud instituce zkolabuje, nebudou muset akcionáři nést kromě své ztráty i náklady výplaty střadatelů (záměrně úvahu zjednodušujeme a nebereme v potaz, zda se garančnímu depozitnímu systému podaří takto vzniklou pohledávku alespoň částečně ze zkrachovalé instituce vydobýt zpět).
Morální hazard a regulace
Peter Lewyn Bernstein, americký finančník a pedagog, poukázal nejen na všudypřítomnost morálního hazardu navozovaného regulací a že přílišná ochrana ze strany vládních úředníků jen povzbudila neodpovědné riskování. Bernstein také říká, že opakované ekonomické krize jsou do značné míry způsobené intervencionisty. „Jakkoli jsou nárůst dluhu a rozvrácení Fedu děsivé,“ napsal „jejich dopad na náš ekonomický blahobyt bledne ve srovnání s tím, co se může stát, pokud záchranné balíčky sníží náš odpor k riziku.“
Výstižným příkladem regulace, obnášející potenciál podpory morálního hazardu je regulace systémově důležitých finančních institucí (tzv. SIFI). Argumentuje se, že je třeba pro tyto instituce vytvořit dodatečná regulatorní pravidla, více je chránící před možnou záhubou, a to z důvodu možného dopadu takového kolapsu na celý ekonomický systém. V praxi se taková regulace například projevuje různými dodatečnými kapitálovými požadavky, tzv. systémovými kapitálovými buffery, požadavky na strukturu pasiv (tzv. MREL) apod. Z pohledu logiky uvažování o morálním hazardu tím však regulátor současně vysílá těmto institucím signál, že nemohou prakticky zkolabovat a tím u nich podněcuje rizikovější chování.
Na druhou stranu a trochu pozitivnější notu, některé prvky této nové regulace mohou indikovat, kam by se regulace mohla posunovat a přitom morální hazard nevytvářet. Přijmeme-li tezi, že morální hazard nastává tehdy, kdy riziko dopadu neblahé události nese někdo jiný, než kdo to riziko vytvořil, pak je MREL i obecněji princip tzv. bail-inu a jejich ambice vrátit dopady zpět směrem k tvůrcům rizika cestou logickou.
Zrovna případ MRELu ovšem také ukazuje na další ošidnost regulatorní debaty, kterou je snaha EU měřit všem stejně. Český bankovní systém vlastně MREL nepotřebuje, je jako celek stabilní, kapitálově silný a více než dostatečně likvidní. A finanční trh je spíše mělký. Forsírované použití MRELu postaví banky před složité dilema, jak na tento požadavek reagovat – jak jej naplnit a, úplně jednoduše řečeno, jak na něj vydělat – což by mohlo vést k vyššímu rizikovému apetitu nebo k větší provázanosti finančních institucí mezi sebou – v přímém protikladu s cíli regulace jako takové. Není tedy divu, že na potenciální nevýhodnost MRELu v českých podmínkách tak vehementně poukazujeme.
Přístup k riziku je obecnější otázkou, která není dokonce zdaleka jen otázkou jak k riziku přistupuje regulace. Averze vůči riziku je obecný trend, ale je to také past – chceme-li riziko potlačit, protože se bojíme následků, také podporujeme morální hazard. Odpor k riziku jako takovému se tak sám stává rizikem. Vypůjčíme si citát z tzv. Vickersovy zprávy britské Nezávislé komise pro bankovnictví, zveřejněné v září 2011, analyzující příčiny finanční krize a přinášející návrhy na strukturální změny v britském bankovnictví: „The risks inevitably associated with banking have to sit somewhere, and it should not be with taxpayers.“ Uvedený citát sice připouští, že riziko je inherentní součástí bankovního podnikání, nicméně indikuje záměr zasáhnout do struktury jeho nositelů a, jak se ze zprávy o něco dále dozvídáme, chce také vyloučit jako jeho nositele nejen daňového poplatníka, ale také klienty-střadatele (do výše jejich pojištěných depozit).
Pro další ilustraci skutečností, které mohou podpořit morální hazard, se odkážeme na projekt oddlužení municipalit, který zamýšlí umožnit řešení problému zadlužených obcí prostřednictvím insolvenčního zákona. Přitom současný stav financování municipalit je uspokojivý a nevykazuje zásadnější problémy; na straně obcí lze vysledovat trend utlumování investic a ukládání příjmů do hotovostních rezerv, což je v zásadě obezřetný a konzervativní přístup. Hrozba insolvence obcí je v současnosti zcela marginální (řádově desítky obcí z více než 6 tisíc), tedy se nejedná o záležitost, která by si vynucovala významný systémový zásah do insolvenčního práva v podobě specifické právní úpravy řešení úpadku obcí/krajů. Příliš benevolentní insolvenční legislativa ve vztahu k obcím by se však mohla projevit v benevolentnějším řízení finančního hospodaření obce.
Podobný problém navodil i projekt oddlužení SME´s (projekt „Druhá šance“), jehož cílem je vytvořit pro oddlužení SME nástroj, který se bude podobat režimu, jako mají občané – tedy možnost nechat se oddlužit a začít tzv. znovu od začátku. Podobně by tedy i malé firmy měly dostat možnost provést jistou formu „sanace“, ozdravit své finance, zbavit se zadlužení a začít nanovo.
O stupeň obecněji je nutné na tomto místě upozornit, že poslední doba přinesla i další nápady a iniciativy, které mají společného (byť ne vždy vysloveného) jmenovatele, kterým je změna balance mezi věřiteli a dlužníky v hospodářském vztahu. Jsou tu záměry novely exekučního řádu, insolvenčního práva, nápady na plošné oddlužení větší či menší části zadlužených občanů nebo vytvoření jakýchsi sanačních fondů, které by pomáhaly dlužníkům splácet dluhy. Jakkoliv lze možná mít jisté pochopení pro motivace těch, kteří s takovými návrhy přicházejí, nemůže být také sporu, že všechny tyto případy jsou z pohledu úvah o morálním hazardu velmi kontroverzní.
Proč vlastně zvedáme téma morálního hazardu právě my?
Některý potutelný čtenář by mohl v tomto bodě vznést mírně záludnou otázku, proč že vlastně banky namítají proti morálnímu hazardu, produkovanému bující regulací, když tedy podle výše obsaženého vymezení tohoto fenoménu na tom někdy nemusí být právě ony až tak škodné? Nabízím pro tento případ dvoje základní vysvětlení. To prvé lze zformulovat snadno: pokud některé opatření obnáší viditelné riziko kontraproduktivních účinků (nepovede MREL k rizikovějšímu obchodnímu modelu?), je nutné na to upozorňovat, protože stabilita systému je v zájmu jak regulátora tak regulovaných. Druhé vysvětlení vyžaduje více slov. Jednou (nikoliv jedinou) z motivací, stojící za probíhající regulatorní smrští je omezit zranitelnost vzájemně provázaných subjektů finančního trhu a nastavit vektor dopadu havarijní situace – pokud už nějaká nastane – směrem dovnitř postižené instituce a jejích věřitelů, tedy zabránit dominovému efektu při šíření krizového otřesu. Regulatorní vlna ale také přinesla nové solidární nástroje (nebo rozšíření nástrojů stávajících – viz garance depozit), rozkládající náklad jednotlivé havárie na všechny přispěvatele: pokud v takovém případě nedokonalé regulatorní prostředí podněcuje u některých subjektů tohoto systému rizikové chování (černé pasažérství), musí ostatní, v zájmu své vlastní kredibility i důvěry svých klientů tlačit na to, aby taková nerovnost byla odstraněna. Příběh kampeliček je k tomu vhodnou ilustrací. Jinou vhodnou ilustrací mohou poskytnout již zmíněné záměry měnit vzájemné postavení věřitelů a dlužníků – na morálním hazardu, který by takový krok navodil, by prodělali jedni a druzí a všichni dohromady.
Epilog
Ekonom Charles Kindleberger (mimochodem jeden z klíčových architektů Marshallova plánu) již před více než třiceti lety popsal morální hazard spočívající v tom, že čím intervencionističtější jsou vlády ve vztahu k současným krizím, tím větší bude příští bublina, protože mnoho tržních aktérů uvěří, že vládní opatření omezí jejich případné ztráty.
S mírnou nadsázkou bývá někdy uváděno, že nejlepším způsobem, jak mohou politici a regulátoři snížit morální hazard, je odolat pokušení neustále něco dělat, přestat bojovat minulé bitvy a tím navozovat bitvy budoucí.
Je tedy regulace zbytečná nebo vždy škodlivá? To jistě nechceme tvrdit. Regulace systému je jeho nezbytným atributem. Musí s ní však být zacházeno velmi opatrně, s oporou náležité úvahy a – pokud možno – bez apriorních přístupů.