časopis Bankovnictví, září 2023
Zajímavý příspěvek Jakuba Kunerta v letním čísle tohoto časopisu, popisující první transformační krůčky k etablování moderního bankovního systému v Československu a posléze v Česku výstižně poukázal na nemalé legislativní a institucionální výzvy, s tím spojené. Text, který předkládám čtenářům časopisu, doplňuje téma transformace našeho bankovnictví o pohled na širší kontext transformace i na realitu vývoje hospodářství v turbulentních časech. A stručný historický exkurz nás dovede až do současnosti a výzev pro budoucnost.
Na začátku nebylo (skoro) nic
Direktivní řízení ekonomiky přineslo za čtyřicet let strašlivou destrukci klasického pojetí bankovnictví, vlastně se dá téměř bez nadsázky říci, že na startu ekonomické transformace po roce 89 tu žádné bankovnictví v dnešním slova smyslu nebylo. Omlouvám se těm několika málo pamětníkům, kteří měli jakousi představu, jak se bankovnictví má dělat a dostali příležitost si své know-how omezeně odzkoušet, třeba v dealingu ČSOB nebo v praxi v Londýnské city. Stejně tak by bylo nesprávné znevažovat ty zaměstnance státní banky, kteří se snažili – i s omezeným přístupem k informacím – si udržet základní přehled o finančních systémech tržního hospodářství. A přesto uvažovali o cestách, jak naše bankovnictví zmodernizovat a připravit jej na nové výzvy.
Bylo to těžké – nejen, že tu nebylo bankovnictví v dnešním slova smyslu, ale nebyla tu ani tržní ekonomika. Zato tu byla zastaralá a neefektivní struktura ekonomiky, příkazový systém na všechno, všudypřítomné zaostávání, nevýkonný firemní sektor, vysávaný na jedné straně daněmi a na druhé držený při životě dotacemi, nulový význam volné cenotvorby, direktivní řízení finančních toků (vybavuje si někdo ještě pojem úhrnného finančního plánu?) … a výčet by mohl pokračovat.
Pokud jde o banky, byl tu těžce podkapitalizovaný sektor, obrovský podíl nevýkonných úvěrů v portfoliu, zásadní nedostatek dlouhodobých zdrojů na finančním trhu, kritický nedostatek know-how, corporate governance a účinného řízení rizika. Státní příkazový monopol ovládl i bankovnictví, „zaříznul“ blahodárné působení konkurence, z bankovních zaměstnanců učinil úředníky, kontrolní mechanismy byly nastavené prioritně na dohlížení plnění stanovených rozpisů či normativů.
Nelehké devadesátky
Nová, post-příkazová éra začala pro banky nevyřešeným problémem nedobytných pohledávek a druhotné platební neschopnosti firem. Významným faktorem, který utvářel situaci v průběhu devadesátých let, bylo fungování dosud neprivatizovaných velkých bank a jejich vztah k dosud nerestrukturalizovaným firmám. Přetrvávala dominance státního vlivu, spojená s vynuceným financováním korporátů, těžce podkapitalizovaných a zadlužených. Nově vzniknuvším komerčním bankám (formálně již akciovým společnostem, kontrolovaným státem) byla vnucena misalokace aktiv a nabírání nepřiměřených rizik do knih. Banky tak byly hned na začátku uvedeny do schizofrenní situace – čekalo se od nich, že na jednu stranu „podpoří transformaci“ tím, že finančně podrží korporáty, které potřebovaly čas na restrukturalizaci a ozdravení. Současně se očekávalo na druhou stranu, že banky budou ctít princip obezřetného hospodaření a řízení rizika. Přitom byly také podkapitalizovány a tudíž velmi zranitelné. Byly tudíž rukojmím nejen státu, ale i svých tradičních velkých klientů. Jejich vlastní kondice byla závislá na kondici klientů: kdyby je poslaly do bankrotu, hrály by i o svou vlastní existenci. Stejně jako svou existenci ohrožovaly tím, že tyto klienty do bankrotu neposílaly.
Na bankách se podepsalo i turbulentní makroekonomické prostředí, zásah dvojím transformačním poklesem v letech 1990 a 1993 a krizovou epizodou roku 1998. Po celá devadesátá léta nedokázala (ani nemohla) transformační strategie vygenerovat tolik potřebný kapitál pro posílení bankovního systému. Neprivatizované banky tak měly de facto záporný kapitál a nebyla tedy šance, že by mohly být privatizovány bez předchozího očištění bilancí v předprivatizační přípravě.
Svůj vliv měla i politika: nešlo zdaleka jen o technokratický proces, tj. vytvoření legislativy, licencování, vývoj regulace a dohledu. Konsolidace bilance velkých bank (již transformovaných do akciových společností) a příprava jejich privatizace byla po celá devadesátá léta jen druhosledovou záležitostí a v reformní sekvenci na ni došlo až na přelomu tisíciletí. Až krizový výkyv roku 1998 tomu dal silný impulz.
Konec monobanky a liberální doktrína transformace
Samotná idea vytvoření dvoustupňového bankovnictví vlastně vznikla a začala být připravována ještě v čase perestrojky. Podstatné zákony k tomu byly schváleny doslova jen dny před listopadovými událostmi 1989. Byl to krok symbolický a významný, byť text těchto norem nese silnou stopu doby, ve které vznikal, když se zde střetávaly perestrojkový narativ s nepřehlédnutelnou úlitbou komunistickým polobohům. Viz třeba zákon č. 130/1989 Sb. o SBČS, kde najdeme v § 6 i toto: „Státní banka československá ve spolupráci s příslušnými ústředními orgány státní správy federace a republik vypracovává a předkládá vládě Československé socialistické republiky ke schválení … návrh pětiletého a ročního měnového plánu, členěného na úvěrový, pokladní a devizový plán.“
Emancipace bankovnictví ze státního područí a jeho postavení na tržní a privátní bázi mělo různé formy, časovou dimenzi. A čelilo různým problémům. Významným momentem, daným liberální doktrínou počátků ekonomické transformace, bylo otevření bankovního trhu úplně novým hráčům a následný boom jejich počtu. Vznik malých bank v první polovině devadesátých let byl založen na úvaze o blahodárném vlivu konkurence. Byl ale spojen s benevolentní licenční procedurou – danou i nehotovým právním rámcem – která sotva snesla srovnání s dnešními sofistikovanými licenčními procedurami. Ostatně i samy licenční autority si musely za pochodu projít školou života.
Většina tehdy vzniklých nových bank pak během první transformační dekády tak či onak skončila, přičemž příčiny byly různé, třeba nedostatek kapitálu, který neumožňoval čelit problémům v bilanci, nekvalitní management nebo neživotaschopný obchodní model. K neslavnému konci malých bank přispěl i nedostatek disponibilních dlouhodobých zdrojů na dosud nerozvinutém finančním trhu, nedostatečná nabídka dlouhodobých produktů a – kdoví, to se již nikdy nedozvíme – možná i jistá forma segregace malých a nových bankovních institucí ze strany velkých hráčů (řízení rizika). Nové banky tak byly okolnostmi tlačeny do neudržitelného obchodního modelu, když musely nabízet vyšší úrokové sazby z vkladů, aby se dostaly ke zdrojům. To však snižovalo jejich konkurenceschopnost. A na druhé straně je to nutilo do potenciálně výnosnějších, ale také rizikovějších obchodů (což se časově sešlo i s oběma vlnami tzv. malé privatizace). Když už zmiňujeme příčiny problémů v tomto novém segmentu bankovního trhu, asi nelze pominout i problémy i s podnikatelskou etikou.
Centrální banka i ministerstvo financí si samozřejmě byly vědomy, že ve hře jen nejen stabilita celého bankovního sektoru, ale i jeho reputace a koneckonců i vnímání transformačního procesu jako celku. Hospodářsko-politická reakce na potíže bank tak byla úměrně robustní nastalým problémům. Spolu s opatřeními na podporu velkých bank tak byly přijaty dva konsolidační programy, jeden program stabilizační a vznikla Konsolidační banka. V případě malých bank se sahalo k nucené správě a odnětí licencí, u větších bank byly i opakovaně čištěny bilance a banky rekapitalizovány. Celkové náklady konsolidace bankovního sektoru se dle různých autorů a metody propočtu pohybují odhadem mezi 10 % až 20 % HDP. Většina nákladů však vznikla v souvislosti s řešením problémů, které velké banky zdědily z plánované ekonomiky – odhadem cca dvě třetiny. Zbývající část jde na konto kolapsu malých bank a nákladů přípravy velkých bank na privatizaci, tedy jde na konto i tzv. bankovního socialismu. Bankovní sektor se jako celek stal trvale ziskovým až po roce 2000.
Transformace také vytvořila příležitost pro vstup zahraničních subjektů na náš trh. Pokud ale jde o zahraniční banky, i když jim zákon o bankách otevřel cestu na náš trh už v roce 1992, vlastně až do privatizace velkých bank na přelomu dekády nehrály větší roli. Na vině byly nejistoty ohledně regulatorního a dohledového prostředí.
Rozhodující moment – privatizace velkých bank
Na konci první transformační dekády přichází moment, který osobně považuji za určující pro dnešní úspěch českého bankovnictví. Tím je privatizace (resp. doprivatizace) velkých bank, a to do rukou strategických zahraničních vlastníků. Mimochodem, dovedeme si představit, že by se v dnešní společenské atmosféře a politické konstelaci někdo vzchopil k podobně odvážnému – byť do jisté míry okolnostmi vynucenému rozhodnutí? A že bychom si dokázali upřímně přiznat skepsi ke schopnosti státu kvalitně spravovat státem vlastněné komerční bankovnictví – což implicitně stálo za tehdejším rozhodnutím? Mimochodem stojí za to si připomenout, že to byla vláda sociální demokracie, která se úkolu dokončit privatizaci bank ujala, i to, že se ho zhostila úspěšně. Jak ostře to kontrastuje s jejich pozdější volební rétorikou, postavenou na čiré nenávisti k úspěchu tuzemských bank a odkazující na údajně masívní odliv zisku do zahraničí! Asi lze pochopit, že nejlépe se předvolební kampaň vede proti imaginárním nepřátelům, ale toto bylo již za čárou – protože šlo o hazard s důvěrou v bankovní systém. Mimochodem, podíl reinvestic na kumulativním rozdělení zisku po zdanění ve finančním sektoru tvořil v té době 48 %. Pro srovnání: průměrný podíl reinvestovaného zisku v tranzitivních ekonomikách se v dlouhém období dle statistik UNCTAD pohyboval od 23 % do 32 %. Reinvestice v českém finančním sektoru tedy byly vysoce nadprůměrné.
Pozitivní očekávání, spojená svého času s privatizací českých bank zahraničním vlastníkům se naplnila. Vlastníci bank přinesli nejen do bank, ale jejich prostřednictvím do celé ekonomiky kapitál, stabilitu a nejvyšší standardy řízení firem. A tento přístup si zachovali po celou dobu, kdy banky vlastní.
Hledáme-li kořeny dnešního úspěchu bankovního sektoru, bylo by nefér opomenout také zásadní příspěvek regulace a dohledu a vysokou profesionalitu ČNB, která navíc našla ve vztahu k bankám (a po sloučení dohledových činností pod její křídla i ve vztahu k celému finančnímu trhu) schéma dobrého kompromisu mezi jejím mocenským postavením (daným legislativou) na straně jedné a dialogem s trhem na straně druhé.
Pro pořádek a úplnost je třeba na tomto místě zmínit i příběh Investiční a poštovní banky (IPB). Příběh nešťastný, ale poučný, ve kterém se koncentrovaly růstové problémy českého kapitalismu devadesátých let a který ukázal, že s důvěrou klientů nelze hazardovat.
Turbulence let 2008 a také covid a válka se staly testem odolnosti
Velkou globální krizi, která ponejprv postihla finanční sektory, posléze se přelila do reálné ekonomiky a zatížila i fiskální systémy, u nás banky ustály dobře. A to, jako jeden z mála bankovních sektorů v Evropě, bez pomoci daňových poplatníků i bez potřeby se opřít o nástroje podpory, které preventivně připravila ČNB. Zásluhu na tom měla řada faktorů, nejen tedy to, co pro stabilitu bank bylo učiněno v prvních dvou dekádách po začátku transformace. Poměr primárních vkladů a klientských úvěrů byl (a zůstává) v České republice příznivější než ve většině zemí EU. Banky jsou proto v souhrnu imunní vůči případnému negativnímu sentimentu na finančním trhu a mají navíc i benefit srovnatelně nižších nákladů na zdroje ve srovnání s jinými formami externího financování. Také u nás stále převažuje tradiční konzervativní model bankovnictví, postavený primárně na financování ekonomiky. Díky obezřetnému přístupu risk manažerů i přísné regulaci zůstává marginální podíl tzv. toxických aktiv v bilancích bank. Například po roce 2008 naše banky dokázaly po celou dobu trvání krize držet úvěrovou aktivitu vysoko nad indikátory hospodářského růstu, resp. přírůstky úvěrové emise byly plusové i když indikátor HDP spadl do záporných hodnot.
Banky dobře přestály covidovou epizodu a budoucnost se rýsuje spíše slibně. Když nic jiného, růst řídících úrokových sazeb centrální banky v kombinaci s přebytkem likvidity v systému a rostoucí poptávkou po úvěrech jsou vítanou vzpruhou. V rámci diskuse o menších bankách se ovšem nabízí otázka, zda i ony úspěšně přečkaly periodu turbulencí, zda něco nesignalizuje těch několik doposud ohlášených fúzí či převzetí menších bank bankami většími. Znamená to, že některé banky covidovou epizodu ustály oslabené, anebo spíše to, že lepší, než očekávané výsledky posledního období přiživily již dříve existující apetit některých bank expandovat cestou akvizicí? Vezmeme-li si na pomoc zátěžové testy ze zpráv ČNB o finanční stabilitě, spíše se nabízí druhá možnost.
Odolnost bankovního sektoru se opětovně potvrdila během covidového lock-downu a přetrvává i v současné nepříznivé hospodářské konstelaci, ovlivněné válkou na Ukrajině.
Je tedy hotovo?
Krizové situace bankovní systém zvládl velmi dobře, ale je dostatečně schopen čelit i kontinuálním “evolučním“ výzvám? Můžeme i po třech dekádách stále spoléhat na konkurenci jako faktor udržení výsadní pozice bank ve finančním systému? A jak se vyrovnat s konkurenčním tlakem finančních disruptorů s jejich mimořádnými inovačními schopnostmi, stejně jako s fenoménem fintechu, expandujícího do oblastí, donedávna výsadně obsazených bankami? Daří se bankám zvednout hozenou rukavici a dorovnat rychlost fintechového inovačního procesu? Jsou schopny zachytit exponenciální rychlost přechodu na bezkontaktní ekonomiku a společnost, dokážou využít umělou inteligenci i obrovský potenciál analýzy tzv. velkých dat při navrhování služeb, skutečně šitých na míru? Uvědomí si, že dochází k významným změnám v chování zákazníků a v jejich očekáváních, překračujících tradiční hranice finanční industrie? Postačí jim k udržení pozice státní monopol na shromažďování depozit?
Dobrá zpráva – tlak konkurenčního prostředí ve finančním systému nepoleví a naopak posílí
Začneme-li bankami, tzv. Herfindahl – Hirschmanův index koncentrace trhu, který se používá pro vyjádření intenzity konkurenčního prostředí se prakticky ve všech oblastech bankovní aktivity v Česku pohybuje významně pod limitně přijatelnými hodnotami koncentrace podle přístupů Evropské komise (DG Competition). Navíc ve většině oblastí dlouhodobě soustavně klesá – tj. intenzita konkurence v českém bankovním systému narůstá (nepřehlédnutelnou výjimkou jsou ovšem úvěry nefinančním podnikům, avšak i v tomto segmentu indikuje hodnota indexu účinné konkurenční prostředí).
I když trh celkově není velký a počet bank nijak závratný, konkurenčnímu prostředí pomáhá poměrně velká různorodost sektoru, ať už jde o velikost či obchodní strategii jednotlivých bank. Není tedy snadné se přebrat se v tom, co jsou určující faktory, které utvářejí dynamiku jednotlivých segmentů bankovního trhu, nebo dokonce každé jedné banky. Jsou tu i faktor saturace trhu bankovními službami a produkty a také faktor úspěšnosti ve hledání dosud neobsloužených zákoutí trhu. Saturace trhu bankovními službami se totiž nejspíše začíná blížit limitům, daným finanční situací a perspektivou jak retailových, tak korporátních klientů. Není také jedno, jestli tu banka už byla etablována nějakou dobu, nebo jestli je novým hráčem. A jsou zde, vedle bilančních ukazatelů, i mnohé další okolnosti a faktory, jen namátkou: aspirace vlastníků a managementu, jejich konzervatismus či progresivita, vůle a připravenost smysluplně bořit tradiční procesy a postupyꓼ různorodé obchodní modely a ambice, promítající se do šířky portfolia produktů a služeb či segmentů klientelyꓼ dosažená míra digitalizaceꓼ historické břemeno používaných četných softwarových aplikací s výzvou optimalizovat nejen front office, ale i middle a back officeꓼ náklady na kybernetickou bezpečnostꓼ schopnost práce s velkými daty a rozpoznávání klientských očekáváníꓼ diferenciace požadavků regulátora na skupiny bank podle velikostního hlediska.
Statistika členěná dle velikostních skupin bank tak dává jistou představu, co se v systému děje, ale velká různorodost vlivu uvedených faktorů na individuální úrovni znemožňuje vystopovat v těchto statistikách nějaké průřezově převládající trendy. Že střední a menší banky mají potenciál být štikami na trhu tak musí jako závěr stačit.
Trochu prostořekou poznámkou je, že nepomůže to, co o sobě říkají banky samotné. Zvláště v současné době, kterou ovládlo PR a bezobsažná marketingová komunikace – všeobecně a bohužel i v bankovnictví. Opravdu nastává „nová éra v bankovnictví“?? Nové aplikace sice mohou být krokem správným směrem, ale štěstí zas tak moc nedělají. Konkurence sice tlačí na šíři nabídky produktů a služeb, ale měla by více tlačit i na způsoby prezentace a na opravdovou transparentnost nabídky. Zvláště ti čtenáři tohoto časopisu, kteří používají služby více než jedné banky, si sami udělají představu, zda vůbec a jaké velké jsou mezi bankami rozdíly v kvalitě služeb i v komunikaci a marketingu.
Nikdy nekončící transformace
Tři slova vystihují výzvy, které už před bankami stojí a budou tu i nadále: digitalizace, kryptosvět a fintechy. Otázka pro managementy nestojí tak, jak těmto výzvám čelit či jak se jim bránit, ale jak jich využít k prospěchu klientů a koneckonců i akcionářů. Světy tradičních bank a fintechových disruptorů jsou předurčeny ke kohabitaci, či ještě lépe ke spolupráci.
Půjčíme-li si závěry Zprávy MMF o globální finanční stabilitě (IMF Global financial stability report kapitola 3 – 13.4.2022), příspěvkem fintechů jsou jejich efektivnost, prohloubení přínosů konkurenčního prostředí, přínosy pro finanční inkluzi a lepší UX (uživatelská zkušenost). Jsou však s nimi spojena také rizika: rychlost, rozsah a dosah změn vedou k růstu systémových rizik pro finanční stabilitu, expanze do rizikovějších byznysových modelů a směrem ke klientům s rizikovějším klientským profilem (než u zavedených finančních firem), nebo nebezpečný nárůst finanční páky vystavující fintechy riziku dopadů tržního, likviditního a kybernetického rizika. Přitom ale narůstá vzájemné provázání fintechových a tradičních společností: tradiční společnosti těží z výhod neregulovaného segmentu finančního trhu, a jsou tak také vystavovány zmíněným systémovým rizikům.
Do technologické inovace masivně investují i tradiční poskytovatelé finančních služeb. Je tu proto potenciál pro kooperaci a synergii mezi tradičními a novými hráči, a to v zájmu obou stran, příkladem je řízení rizik, analýza klientských dat, customizace vztahu s klienty, rozvoj distribučních kanálů, zpracování a archivace dat, pro posilování datové bezpečnosti, KYC, AML a prevenci fraudu a v neposlední řadě i platební služby a jejich infrastruktura.
A právě k platebním službám se váže má poslední poznámka. Nemám jiné zdroje informací, než redakční texty v médiích, ale pokud jeden bankovní subjekt přichází s iniciativou na docela průlomovou inovaci v platebních službách, která by měla pozitivní dopad jak na klienty bank, tak i na obchodníky (a jistě by tomuto subjektu přinesla další byznys), a konkurenti se v reakci předhánějí v ujištěních, že nic takového vlastně není zapotřebí, že vše funguje jak má a všichni mohou být spokojeni, tak taková reakce je pro mě osobně vzorovou ukázkou defenzívního myšlení a vede mě k pochybnostem, jak moc ona propagovaná „nová éra v bankovnictví“ opravdu nastává. Třeba se tomuto dílčímu, leč velmi zajímavému tématu bude náš časopis v některém z příštích čísel podrobněji věnovat.