Hra na to, zda původ stávající inflační epizody je nákladový nebo poptávkový je neporozuměním ze strany těch, kteří takto chtějí původ naší inflace značkovat. Naše inflace je jen jedna – ano, brutálně rostou ceny energie i dalších komodit, ale v ekonomice se potkávají s příznivým podhoubím většinově ryze tuzemských faktorů.
Prodloužení horizontu měnové politiky je ovšem věc zásadní. Když se totiž deklarované prodloužení horizontu měnové politiky za rámec nejúčinnější transmise stane prvním krokem a sazby se odvodí od tohoto prodloužení – a takto to zatím vypadá – je to špatně.
Je třeba ale naprosto odmítnout, že by bankovní rada, rozhodující v červnu naposled ve stávajícím složení, chtěla „předzásobit“ nastavení sazeb před příštími měnovými zasedáními, která proběhnou už v obměněném personálním složení. Taková teze je dehonestující vůči stávající bankovní radě, která bez výjimky doložila, že v rozhodování ctí věcné přístupy k rozhodování a k analytickým a prognostickým postupům měnové politiky.
Nejsilnějším prohlášením po měnovém zasedání bylo, že absolutní prioritou ČNB je obnovení cenové stability. Je třeba poděkovat ČNB za to, že odkazovala na jediný scénář měnové politiky s návratem k inflačnímu cíli ke konci roku 2023.
Hraje se o hodně: o důvěru v měnovou politiku a v její schopnost naplňovat mandát, který ji určil zákon, tedy držet cenovou stabilitu. Hraje se o důvěru v budoucnost, kde firmy investují a kde domácnosti nepadají do chudoby a drží svou spotřebu. Hraje se o důvěru v českou korunu.