Prodloužení horizontu měnové politiky je ovšem věc zásadní. Když se totiž deklarované prodloužení horizontu měnové politiky za rámec nejúčinnější transmise stane prvním krokem a sazby se odvodí od tohoto prodloužení – a takto to zatím vypadá – je to špatně.
Je třeba ale naprosto odmítnout, že by bankovní rada, rozhodující v červnu naposled ve stávajícím složení, chtěla „předzásobit“ nastavení sazeb před příštími měnovými zasedáními, která proběhnou už v obměněném personálním složení. Taková teze je dehonestující vůči stávající bankovní radě, která bez výjimky doložila, že v rozhodování ctí věcné přístupy k rozhodování a k analytickým a prognostickým postupům měnové politiky.
Nejsilnějším prohlášením po měnovém zasedání bylo, že absolutní prioritou ČNB je obnovení cenové stability. Je třeba poděkovat ČNB za to, že odkazovala na jediný scénář měnové politiky s návratem k inflačnímu cíli ke konci roku 2023.
Hraje se o hodně: o důvěru v měnovou politiku a v její schopnost naplňovat mandát, který ji určil zákon, tedy držet cenovou stabilitu. Hraje se o důvěru v budoucnost, kde firmy investují a kde domácnosti nepadají do chudoby a drží svou spotřebu. Hraje se o důvěru v českou korunu.
Nákladové faktory momentálně skutečně budí největší obavy – energie, potraviny, suroviny. Ale to neubírá nic na vlivu faktorů poptávkových. Proto by bylo liché počítat s tím, že poté co vliv nákladových faktorů odezní si inflace sama „sedne“ zpět k hodnotám poblíž inflačního cíle ČNB.